.:: hlavní stránka ::.


Vítejte na stránkách o poezii, ale nejen o ní.
Vydejte se do zákoutí fantazie a nacházejte sebe sama v temných i jásavých odrazech obrazů věcí všedních či vzácných...

.:: co je nového ::.

Co je nového?

Na stránkách přibylo dílo s pořadovým číslem 500 - Rainer Maria Rilke: Ten, který se dívá

Největší novinka? Reklamní odkazy, které se objevily na těchto stránkách.

Žádná divoká přestřelka reklamních proužků se ale konat nebude a tyto textové odkazy na vás určitě nezaútočí.

.:: tak se nebojte a pojďte dál... ::.



.:: verše pro tuto chvilku ::.

Báseň
René Arcos

Nejhorší já, to nejsmutnější já,
ne to, jež postupuje, to, jež se zastavuje
shrbeno nad cestou položenou před ně
nedohledně,
zůstává stát a ptá se,
nebylo-li by lépe vrátit se zpátky zase
či stočit se snad ve své únavě...
Je už tak daleko od rodné své naděje!
Ta daleko už a v životě svém tak pozdě je!
Tak pozdě v životě, tak nočně v jeho duši,
roztříštěné jak ubitá vlna v příboji...
To nejsmutnější já,
ne to, jež na své duši tryskem uhání
v radostném rozstříknuti jitřního zvonění,
ale to, jež se vrací, v noci, nesouc na pleci
ono výbojné jako mrtvého!
Nejznavenější já,
to, které vzpomíná,
potulný šakal, když noc se sklání
okolo hřbitova...
Já zdolané, jež vydá nepřátelům své brány
a pro vše hordy zoufalství pod ochranou večera
je nechá zotvírány!

Ten smutný člověk sedl tu
hledaje marně záminky k novému kroku,
přesného důvodu toho kroku.

A myšlenky těžkého spánku jsou tu též,
pilují "k čemu pak" a sykají neústupně:
ah, hořká ironie, sít kroky dál a dál
na, cestě dobrodružné, již nikdo nepoznal!
Jak hloupá hra to, jít a jít
a nedojíti během roků!
Ah, tolik kroků, všech těch kroků,
jimž souzeno je nedojít!
jež uváznou v blátě černých cest
pod věčnou němotou hvězd!

Chtíti? Co vlastně chtít?
Vše je tak malé,
oh, nemá-li vše jen míry člověčí?

Nesměl bys předem člověkem příliš být,
nebýt tam příliš, kde zmírá tělo,
bys více byl tam, kde rodí se bůh.

Ti tam, kdo sami se korunovali,
jak pro smích jsou jejich králevstva!
Tamhle ti vůdcové béze stád.

Sterý je způsob prvý být; než k čemu to?

Jdižiž, vždy lůžka jsou, kde bytí lze se chránit,
jdižiž, jsou vlídná sedátka po kraji žití,
kde můžeš beze spěchu chvilky požívati,
kde tělo blaženo je v míru,
jenž nikdy nenechá než příchuť cukru, sladkou pro duši.
Maličký život, malá tužba, radost maličká
a pro každého jeho skrovný díl.
Nesmí se příliš osobovati.
Bud člověk nádobou a naplniž ji radost.
Ať oči nebloudí, kam nohy nedojdou.

Chrám radosti tu, ejhle, jest všem otevřen;
alleluja neslyšíš-li o klenby bít!
Jdižiž, jen přistup, vejdi s jinými
a trochu hlavu skloň, oh, trochu jen, bys prošel
tou nízkou branou otevřenou všem!

Než něco ve mně se otřásá k rozletu,
nezdolné něco, jež se protahuje
a výš mi dává tryskat, paže vztyčeny,
se svaly nalitými krví k prasknuti!

V svém srdci cítím tlouci rozmach původní,
jenž od věku se odráží od člověka k člověku,
mohutný jako výstřel dělový,
a já sám koule jsem dráhu si razící.
A slyším výboj prostory zaplavovat.
Tot život povstalý jak a n o proti n e,
jenž v čele světů se do času pohružuje.
Jsem hotov bíti se mávaje zbraní snu.
Mé tělo hnízdem je, zkad ptáci vzlétají.
Je triumf na postupu a my k němu jdem;
rozlohy plní, rozpíná se, překypuje
a celá země jej salvami lidí vítá.

Jsem na hrázi a vidím koráb vycházet,
a tolik duše mám, že nemám těla již.
Zřím koráb vyrůstat pokrytý praporci
ohnivějšími nad požár.
Je veliký, tak veliký,
že všechny lidi by mohl unésti
v bezmezném snu
a takto postupovat, zježen jásotem,
s celým svým nákladem lásky i heroismu,
s nejztřeštěnější z odvah na přídi,
za jakýms strašlivým a možným výbojem.


Přeložil Karel Čapek




 

Powered by www.freewebtemplatesnow.com