Šperky
Charles Baudelaire
Donaha svlékla se, můj drahocenný květ,
a znajíc choutky mé, jen šperky nechala si,
a tato skvostná zbroj dala jí pyšný vzhled
těch maurských otrokyň, když mají blahé časy.
Když ten květ kamene a kovu září v hrách
a zvoní při tanci, výsměšně, pronikavě,
jsem stržen v extázi a v náruživý vztah
k těm cetkám, kde se zvuk se světlem mísí právě.
Tož, ležíc, laskání se vzdala najednou,
z divanu, jako vždy, jen úsměv měla, něhu
pro sladkou lásku mou, jak moře bezednou,
jež se k ní vzpínala jak na strmém břehu.
Se zrakem strnulým, jak tygr zkrocený,
zkoušela polohy, vzhled snivě pozamželý,
zde cudnost s vilností tak byly spolčeny,
že její proměny vždy nové kouzlo měly.
Nohy a rameno, a její stehna, kříž,
jak labuť zvlněné a jako olej hladké,
já nenasytnýma očima pozřel již;
břich její, prsy dva, mých vinic hrozny sladké,
tak jako Anděl zla úlisné, vyvstaly,
by rozmetaly klid, kde dobře bylo duchu,
svrhly ho ze skály, kde mezi krystaly
trůnil v své samotě a v tichu bez vzruchu.
Já novou kresbou zřel spojeny bez příkras
hruď bezvousáčovu s kyčlemi Antilopy,
tak její pánvi dal vyniknout útlý pás.
Skvostně se pod šminkou pleť v zlaté hnědi topí!
- A světlo lampy tmám se vzdalo později
a po světnici se jen záře z krbu lila,
kdykoli ohnivá vydechla prudčeji,
tu kůži ambrovou vždy krví zaplavila!
