Víno vrahovo
Charles Baudelaire
Má žena mrtva, volný jsem.
Po chuti mohu zpít se dnes.
Když vracel jsem se bez peněz,
drásala nervy pokřikem.
Jsem nyní šťastný jako král.
Vzduch čistý je a nebe jasné.
My měli léto takto krásné,
když jsem si ji zamiloval.
Tu žízeň zlou, jež hrdlo svírá,
bych mohl nějak ukojit,
co pojme její hrob, bych pít
já musil vína; toť už míra:
neb do studně jsem hodil ženu,
a dokonce jsem svrhl s ní
kameny těžké z roubení.
- Budu-li moci, zapomenu!
Ve jménu přísah milosti,
z jejichž nic nevyprostí pout,
bychom se mohli dohodnout,
jak v čas své opojenosti,
já schůzku žádal umíněně
na pusté cestě a už v šeru.
A ona přišla. Blázen věru!
Jsme všichni blázni víc či méně!
Doposud krásná ještě byla,
ač unavená. A já měl
rád přespříliš ji! Tož jsem děl:
Čas, s žitím bys se rozloučila!
To nepochopí nikdo z nich.
Pomyslí zpitá rota líná
na to, jak činit rubáš z vína
za nocí svojich churavých?
Nezranitelná tato cháska,
jež bezcitná je jako stroj,
ni v zimy chlad ni v léta znoj
neznala, co je pravá láska,
s proklatou očarovaností,
s pekelným průvodem, jenž mámí,
s lahvičkou jedu, se slzami,
s chřestotem okovů a kostí!
Sám, svoboden jsem nyní rázem!
Propiji střízlivosti zbytek.
Pak bez strachu a bez výčitek
ulehnu sobě někam na zem
a budu spáti jako pes!
Vůz nákladní s těžkými koly
s kamením, s hnojem odkudkoli,
rozdrtit může vagon dnes
mou hříšnou hlavu bez váhání,
jím ve dvé rozkrájen být mohu,
směji se tomu jako Bohu,
jak Ďáblu, jako Přijímání.
Přeložil Viktor Dyk
