Dětství
Jean Arthur Rimbaud

I.

    Ta modla s černýma očima a zlatou hřívou, bez rodiny a bez dvora, vznešenější než Báj mexická i flámská; její říše, drzý azur, drzá zeleň, se rozkládá na pobřežích, jež nesou jména zběsile řecká, slovanská, keltská po vlnách bez lodí.

    Na okraji lesa - snové květy zvoní, pukají, září - dívka s pomerančovými rty, nohy zkřížené v jasné potopě, která tryská z luk, nahota, kterou stíní, přecházejí a oblékají duhy, květena, moře.

    Dámy, které víří po terasách podél moře; mladé matky a starší sestry s pohledy plnými dálek, sultánky, princezny tyranských způsobů a šatů, malé cizinky a osoby slastně nešťastné, dětské i olbřímí, nádherně černé na šedozelené pěně, klenoty stojící na žírné půdě křovin a rozmrzlých zahrádek.
    Jaká nuda, hodina "drahého těla" a "drahého srdce".


II.

    Je to ona, ta malá mrtvá za růžovými keři. - Mladá zesnulá maminka sestupuje po schodišti. - Bratrancův kočár skřípe na písku. - Malý bratr (je v Indii!) tam před západem na louce plné hvozdíků. - Starci, které pohřbili nastojato do hradby z fialek.

    Roj zlatých listů obklopuje generálův dům.. Jsou na jihu. - Jdeme po červené cestě, než dorazíme k prázdnému hostinci. Zámek je na prodej; okenice jsou odstraněny. - Farář asi odnesl klíč od kostela. - Kolem parku jsou neobydlené domky hlídačů. Ohrady jsou tak vysoké, že jsou vidět pouze šumící vrcholky. Ostatně tam uvnitř není nic k vidění.

    Louky stoupají k osadám bez kohoutů a bez kovadlin. Zdymadlo je zviženo. Ó kalvárie a mlýny na poušti, ostrovy a žernovy!

    Magické květy hučely. Svahy jej kolíbaly. Zvířata vznešené elegance obcházela. Oblaka se kupila nad širým nebem z věčnosti horkých slz.


<III.

    V lese je pták, jeho zpěv vás zastaví, a vy se budete červenat.

    Hodiny, které neodbíjejí.

    Bažina s hnízdem bílých zvířat.

    Katedrála, která sestupuje, a jezero, které stoupá.

    Malý vůz opuštěný v mlází nebo rachotící po cestě, opentlený.

    Tlupa malých komediantů v kostýmech, spatřená na cestě přes okraj lesa.

    Je tu konečně, když máme hlad a žízeň, někdo, kdo vás honí.


IV.

    Jsem světec, který dlí v modlitbách na terase - jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině.

    Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny.

    Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu.

    Byl bych opravdu dítě opuštěné na molu do moře, služebníček, který jde podél stromořadí, jehož čelo se dotýká nebe.

    Stezky jsou hrbolaté. Pahorky zarůstají janovci. Vzduch je nehybný. Ptáci a prameny jsou tak daleko! To může být jen konec světa, tam vpředu.


V.

    Ať mi konečně pronajmou tu hrobku, vybílenou vápnem a s vystouplými cementovými pásy - velmi hluboko pod zemí.

    Opírám se lokty o stůl, lampa osvěcuje velmi živě ty noviny, které jako hlupák znovu pročítám, ty knihy bez zajímavostí.

    V obrovské vzdálenosti nad mým podzemním salónem se tyčí domy, mlhy se kupí. Bláto je rudé nebo černé. Obludné město, noc bez konce!

    O něco níž jsou okapy. Po stranách jen síla zeměkoule. Možná propasti azuru, ohnivé studny. Možná na těchto úrovních se setkávají měsíce a komety, moře a báje.

    V hodinách hořkosti se představuji safírové a kovové koule. Jsem mistrem ticha. Proč by něco jako průduch bledlo v rohu klenby?