Komedie o třech polibcích
Arthur Rimbaud
Vysvlékla se až na košili,
a stromy, trochu netaktní,
své větve oknem naklonily
zlomyslně až k ní, až k ní.
V mém měkkém křesle, polonahá,
spínala ručky na kyčlích.
Na podlaze se chvěl pln blaha
pár nožiček jak sníh, jak sníh.
Hleděl jsem mlčky na paprsek,
který se jí chvěl na kůži
a zlatil rty a malý prsek:
svítící muška na růži.
Celoval jsem ji na kotníky.
Vypukla v smích, smích velmi zlý,
drolící se jí v trylcích rtíky,
skleněné drobné krystaly.
Nožky se stáhly pod košili:
"Neráčil bys už přestat s tím?"
A když oči mi dovolily,
trestal mě smích svým chichtáním.
Celoval jsem jí něžně víčka,
tlukoucí zticha pod mým rtem.
Hodila hlavou, svéhlavička:
"Čím dál tím líp! Ach, čert tě vem!
Řeknu ti, pane, slůvko pouze..."
Nač naslouchat jí ještě dál?
Políbil jsem jí ňadro dlouze
a šťastně jsem ji rozesmál...
Vysvlékla se až na košili,
a stromy, trochu netaktní,
své větve oknem naklonily
zlomyslně až k ní, až k ní.
Překlad Svatopluk Kadlec
