Zlatý kolovrat
Karel Jaromír Erben

I.

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.

Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
z pěkné přadleny.

"Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."

"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."


II.

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném buj ném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop
a na chalupu : klop, klop, klop!
"Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"

Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."

"Hoho, panáčku, div a div,
kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám, vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"

"Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."

"Ach pane králi, div a div,
kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi,
kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!

Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"

"Spatná je, babo, rada tvá,
vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"


III.

"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas;
však jsem já ani netušila -
nu bodej ž dobře pořídila
v královském hradě!"

"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj;
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"

"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť;
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"
"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -"
Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

"Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno !" -

"Mamičko, kterak udělám,
kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."

A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj,
však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku hleď
sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"


IV.

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.

"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za nohy." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!

Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení
za dvě nohy jest."

"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za ruce." -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!

Vstaňte, mamičko, z lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?" -
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."

"Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Skoč, hochu, na cestu se měj,
mám zlatý kužel na prodej
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za oči." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!

Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."

"Za oči!? Neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?"
"Netřeba znáti otce mého
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -

"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."

A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla,
než se samotnu.


V.

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"

"Och, já je v srdci nosila,
a hleťte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
vše to z lásky k vám!"

"Pojď se, má paní, posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"

"Jaký to kolovrátek máš?
A jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"

"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v šíré lesy:
"Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi,
kdes, má rozmílá?" -

VI Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném buj ném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty
co prve panně udělaly,
toho teť na se dočekaly
v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel,
ani nespatřil.