Kytice - Poznamenání
Karel Jaromír Erben

Kytice

Povést o prvopočátku mateřídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách; i pošla bezpochyby z pouhého výkladu slova samého: mateří douška, totiž matčina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vůbec materina dušica slove. V jazyku staroslovanském jmenuje se prostě dušica, čehož i Rusové tak užívají.


Poklad

Povést i jinde v Evropé známa, jen v okolnostech rozličné se proměňujíc. V staré literatuře české nalézáme ji vetkanou v legendu o sv. Klimentu papeži. Trajan, císař římský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v moři, kázav jemu mořskou kotvu k hrdlu přivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skončení až do sedmého dne na tři míle moře se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázračně způsobený a v něm tělo sv. Klimenta v krásné skříni. Tu také jedna žena se svým dítětem den sedmý rozestoupení mořského k hrobu přišla; a když jí zatím děťátko usnulo, počalo nenadále moře řváti, zase se zavírajíc. Tu ta žena u velikém strachu s jinými lidmi, i dítěte zapomenouc, na břeh utekla; ale tu pomyslíc na dítě žalostně volala a plačíc dlouho hledala, zdali by moře asi mrtvé dítě její na břeh vyvrhlo. A když se již do dítěte rozpáčila, vrátila se domů a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se moře zase rozstoupilo, před jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohleděvši, spatřila, ano dítko její na témž místě, kdež je byla ostavila, spí. I vzbudila je a s velikou radostí je k sobě tulíc tázala se, kde ten celý rok bylo. Dítě pak odpovědělo: "Nevím, byl-li jest rok, ale jen jednu noc přespalo jsem."

   "V kůru zpívají pašije."

Vypravuje se, že v týden pašijový v ten čas, když se v kostele pašije zpívají, otevřeny jsou poklady zemské; na čemž tato pověst osnována.


Svatební košile

Tato pověst vypravuje se v Čechách dvojím, podstatně rozdílným způsobem; ano jsou i pozůstatky národních písní, jimiž se u nás opěvovala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku, aby šla s ním, těmito slovy:

   Vstaň se, má milá, vstaň se šněrovat,
   čas můj uchází, nemám kdy čekat;
   můj kůň je rychlý jak střelná rána,
   ujede s námi sto mil do rána.

Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav, přišel pro dívku, kterou zaživa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézající se téměř u všech Slovanův, a též u jiných národův. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přijel na koni hrobovém pro sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: "Pojď, pojď, pojď!" Též Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst ruskou v báseň oděl Žukovskij a tolikéž Mickiewicz pověst polskou aneb litevskou. Bůrgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vyprawje se, kterak mrtvý Vilém přišel pro svou milou Margretku; a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě padl a potom v noci odvezl svou milou nešťastnou sestru, jmenem Gvennolaik, na onen svět. Tato podivuhodná rozširenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její původ. Příbuzné k tomu jsou také pověsti o upířích a vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovanů, tak i u mnohých jiných národů evropských nalézají.

   "Tvé tělo bílé, spanilé,
   bylo by co ty košile",

totiž v kusy roztrháno. V pověsti slavonské zůstavuje dívka upírovi, jehož se podobným úskokem zbaviti chce, svůj kožíšek. Když pak přijde hodina půlnoční, sežere upír nejprve kožíšek a potom si jde pro dívku, ježto se doma byla zavřela. Upír tluče na dvéře; dívka pak výmluvami zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.


Polednice

Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud.


Zlatý kolovrat

Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Němcové v prvním sešitku. Mimo to nacházím podobnou mezi zkazkami jihoruskými.

   "Podej mi, chlapče, živé vody."

Živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí; mrtvá pak vodu zimní, led. Živé připisuje se v pověstech slovanských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo, obživne zase, jakmile v ni bude pohříženo. Kdyby ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem. V pověstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: že voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti, živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a oživující moc.

   "Vrrr - zlou to předeš nit!"

Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrčením kolovratu, tak v jiné, Čechům, Polákům i Malorusům obecné pověsti toto činí z vrby píšťalka.


Štědrý den

Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovanů tak obecné věštby jako právě na Štědrý večer. Hospodář, hospodyně, mládenec i panna, každý jich hledí se věštbami dozvěděti, co mu příštího roku nastává. Způsobové takového věštění jsou velmi rozliční, ano téměř ani všickni vyčísti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi obyčejný, kterým děvčata zvěděti chtějí, kdo jim za muže souzen jest, tuto se popisuje.

   "Hospodáři štědrovku,
   kravám po výslužce" atd.

Hospodáři daruje se na Štědrý večer štědrovka neb houska, kterážto znamená přání, aby hospodář příštího roku měl všeho hojnost a zvláště aby se jemu na poli zdařilo obilí. Co od večeře zbude, dává se kravám, aby hojně dojily. Kohoutovi dá hospodyně proužek česneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zůstanou od večeře, zakopají se pod ovocné stromy, aby příštího roku byly úrodné. A poněvadž toho dne až do večeře zachovává se tuhý půst, slibuje se dětem, které se postí, že v noci uhlédají zlatoušky neb zlatá prasátka.

   "Liché vědy."

Staročeské slovo věda srovnává se s ruským věďma i věduňa a s polským vidma a znamená věštiti neb čarodějnici, pocházejíc od slova viděti, a tudíž věděti. U Srbů zachovala se památka slova toho ve slovu vědogonja, totiž kdo vědy honí; jinak říkají nyní Srbové vůbec věštica. Ve staroslovanském přichází slovo vědec, totiž kdo něco ví nebo zná, v naší nové češtině znalec; což v rodu ženském opět ke slovu věda přivádí.


Holoubek

   "Komus namíchala,
   neobživne více."

Namíchati někomu, totiž jedu, říká se vůbec místo otráviti někoho.

   "Na doubku sedává
   běloučký holoubek."

V národních písních a pověstech slovanských zjevuje se duše člověka, kterýž umra žádné viny na sobě neměl aneb i z viny své se byl očistil, nejraději v podobě bílé holubice; a v té míře, jakož kdo vinen, holubičí postava duše přijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu ptačí na se béře, až konečně pak duše zločincova v krkavce se proměňuje.


Záhořovo lože

Pověst v Čechách, v Polště i v Lužnici známá. České jmeno Záhoř zastupuje v polské pověst Madej a v lužické Lipskulijan. Obsah i směr té pověsti vykazuje původ její v počátek časů křesťanských.

   "Nuže ať obejme pekelnou děvu!"

Letopiscové čeští dávají zprávu o jistém usmrcujícím stroji, železná panna nazvaném, jímžto šlechticové, kterých soud katu v ruce vydati nechtěl, pro zločiny své byli odpravováni. Taková železná panna stála také někdy v síni Bílé věže v Praze.

   "Vznášejí se dvě holubice bílé."

Viz poznamenání ku předešlé pověsti Holoubek.


Vodník

Pamětihodné jest, že všecky báječné bytosti vodní, podle pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz ukrutnosti na sobě mívají, takže když na člověku pomstíti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají. Ostatně sluší věděti, že táž pověst vypravuje se také o lesním muži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval; a když potom od něho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené roztrhal. Podobnou pověst o vodníkovi, v národní píseň uvedenou, mají Lužičané.

   "Sviť, měsíčku, sviť,
   ať mi šije niť."

Takto zpívá sobě, dle našich pověstí, vodník, když sedě v noci na topolu při vodě, botky sobě šije.

   "Starosvatí - černí raci."

Starosvatí znamenají v severních Čechách tolik, co u Jihoslovanů svatové, totiž ti, kdo ženicha, když jde pro nevěstu, doprovázejí.

   "Mokře chodí v suše."

Vodníka prý snadno jest mezi lidmi poznati, mimo jiné také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape.

   "A ve vodě pod hrnéčky
   střádá lidské duše."

Bubliny, ježto někdy ode dna hlubokých rybníků a jezer nahoru vycházejí, tak jako by byl někdo dole poklopený hrnéček převrátil a povětří z něho pustil, daly příčinu k pověsti, že vodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrnéčky.

   "S zelenými vlásky."

Vodník i jeho děti mají, dle pověsti, zelené vlasy.

   "Neobjímej matky své,
   ani duše jiné."

V pověstech našich, a zvláště takových, kde někdo z jiného jakéhokoli světa na tento se navraceje, opakuje se často napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko předešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo mílo.


Vrba

Tato pověst zdá mi se nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom nebo v kteroukolivěk jinou věc, a zase naopak; jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nevrátí: ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, takže by jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho člověka, déle trvati nemohla, toho, pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského.

   "Mocné slovo neomýlí."

Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost.

   "Co sudice komu káže."

Když se dítě narodí, přicházívají prý v noci k němu tři sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: "To z něho bude." Druhá praví: "Ne tak, ale to z něho bude." Třetí pak pokaždé rozhoduje. Charváti nazývají je rojenice místo roděnice.

   "Měří vodu z misky v misku."

Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.

   "Kudy smrtná žena chodí."

Smrt béře prý na sebe postavu bílé ženy a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa jest pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodu pánův jindřichohradeckých nastává smrt. Týmž také způsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané džumu čili morovou ženu. Příčina toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají.


Věštkyně

Pamětihodné jest, že sobě dechové odjakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se týkají země České. Již matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasově jakožto věštkyně národu svého a v XVI. století vyšlo tiskem několik knížek prorockých o české zemi, z kterých dvě, totiž proroctví Sibyllino a slepého mládence, po tu dobu v paměti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly. Krom toho nalézá se také nemálo pověstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší takořka napřed vyměřiti míní. Již před mnohými lety sebral jsem takových drobných pověstí prorockých některý počet z rozličných míst a zamýšlel jsem je vzdělati v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem k tomu na onen čas dospěti. Jen šestero jich podávám tuto co úlomky básně delší, však tak, že každá ta pověst činí svůj vlastní celek.

   "Viděla jsem muže na Bělině vodě."

Tato pověst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, zakládá se na zprávě Kosmasově podle výkladu Hájkova. Hájek totiž vypravuje, že když poslové od Libuše přišli ku Přemyslovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vyřídili své poselství, Přemysl zastavil se a osten, kterýž v ruce měl, do země vstrčil; odvázav pak voly, řekl: "Jdětež tam, odkud jste vyšli!" Kteřížto pozdvihli se, jako by vzlétli, a zapadli pode vsí Stadici do skály, kteráž se po nich ihned zavřela. Osten pak lískový, jejž Přemysl do země vstrčil, tři ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s ořechy obdélnými. Zatímco poslové, posadivše se s Přemyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spatřili, kterak dvě ratolesti uschly a jedna vzhůru rostla. I vida Přemysl jich podivení, řekl: "Nedivte se, ale vězte, že z mého rodu mnozí počnou panovati, ale jediný pán toliko zůstane v zemi naší panující. A paní vaše v této věci by nebyla tak pospíšila, po všecky dny hojnost chleba byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehlé byl mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati v zemi hlad!" Což divu, že tato poslední slova v srdci prostého lidu musela vzbuzovati toužení: "Kéž by byl Přemysl to své pole dooral!" a z toho snadně mohla časem vzniknouti pověst, že přijde zase kníže, kterýž tu práci dokoná, aby země byla šťastna. S tím také podivně sdružuje se pověst moravská o králi Ječmínkovi, jehož očekávají co vtěleného Svatopluka, nadějíce se, že s ním nastane Moravě zlatý věk. Obě tyto pověsti mají smysl jedena týž, totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodářství dokonale zvelebí.

   "Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí."

Tato pověst jest jako dodatek ústní ke známým věštbám Libušiným o založení Prahy a o příští sv. Václava i sv. Vojtěcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povětří vznášely, tak jako zahrady báječné královny Semiramis; dole pak pod skalou vyšehradskou, tu kde jest nyní největší prohlubeň řeky Vltavy, že byla oblíbená Libušina lázeň. Tu prý stála jednou Libuše na prahu lázně své, a pozorujíc vody proudění, věštila z něho neštěstí, ježto na zemi Českou mělo přijíti. Však nemohouc toho změniti, pohroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula navrch, až se totiž narodí ten, kterýž zemi Českou zase šťastnou učiniti má; toto pak souzené dítě že bude na té kolébce spočívati. Takto dí pověst. - Známo jest vůbec, že všickni staří kronikáři čeští, od XV. století počínajíc, císaře Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za něhož prý země Česká byla šťastná a slavná jakož nikdy prve. Z toho musí se souditi, že to slíbené dítě pověsti nadřečené, ta

   "země spása, souzená před věky,"

nikdo jiný nebyl než císař Karel IV., kterýž tím míněn jest, a že tedy počátek té pověsti nejvýše až do XV. věku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho přispívá, že se v pověstech národních o císaři Karlovi IV. s onou kolébkou opět potkáváme, kterážto se však v dospělém věku jeho již proměňuje v lože, jako by s ním byla rostla; míním totiž pověst o zázračném loži toho císaře na jeho milém hrádku, Karlovu Týně, ježto prý po smrti jeho nikoho na sobě nesneslo, nýbrž každého vyvrhlo na zem. Ostatně svrchu psaná pověst o zlaté kolébce pod Vyšehradem již i Hormayrovi známa byla, jenž asi před 30 lety ji vydal tiskem.

   "Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou."

Tato pověst pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspoň před několika lety, ještě se ukazovala a mnohými do kůry vřezanými křížky znamenána byla. Směr její jest patrný, totiž ten: že tehdáž bude zemi České blaze, až lid bude vesměs bohabojný a navrátí se k božím ctnostem: k víře, lásce a naději. - "Svatá Trojice bože!" jest počátek staré ranní písně církevní.

   "Nenaříkejte, neštěstí a osud."

Tato pověst vypravuje se v Čechách na mnohých místech a podle okolností a důvtipu lidí rozličných také rozličně se vykládá. Slyšel jsem ji vhodně vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v Čechách a ty troje dvéře do něho její někdejší troje vyznání; kteréžto roztržení u vire že bylo příčinou tolikerého neštěstí v zemi České. Avšak sotva která pravda tak obecná jest jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou neštěstí a záhubu přivádí. V našich okolnostech mohl by se dobře tím chrámem rozuměti spisovný náš jazyk a těmi trojími dveřmi Čechy, Morava a Slovensko.

   "Vy, kdo neznajíce otců slavné činy."

Půl hrdiny na pilíři mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé Straně, jdouc ke Starému Městu, ježto z rohu pátého pilíře nahoru vyniká. V celosti své představovala ta socha vousatého rytíře v plném odění s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý meč, kterýž mu až pod vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se staroměstským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud se ještě spatřují. Řečený znak na štítu byl udělen Staroměstským léta 1475 od císaře Fridricha IIL, z čehož se poznává, že ta socha z pozdější doby jest. Byloť to vlastně znamení práva mostského, tak řečené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císař Karel IV. Starému Městu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu vůbec Bruncvíkem, pro znamení lva i meče, maje v paměti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka německého v český převedenou, kdež tento báječný hrdina tolikéž s mečem a lvem se zobrazoval. Při obležení Prahy od Švédů 1648 urazila koule nepřátelská polovici té sochy až po pás i s mečem, a jen břich a nohy s ostatními příznaky zůstaly, tak jak se nyní ještě vidí. Této pak spodní polovice ujala se pověst nadřečená ve smysl ten: že představuje před oči sobství a pošetilou samolibost, ježto prý nyní vůbec panují, a že nemůže dobře býti, dokavad upřímné srdce a zdravý rozum neobdrží svého místa.