Ona
Jakub Hemala
Jako světlo tmy
v našich myslích
jako ozvěna ticha
v našich ústech
tak smrt - začátek života
je stále v našich zádech
Jen jazykem zvlhčuje své rty
zduřelé po probdělých nocích
neznaje snění, neznaje sny
po všech těch těžkých rocích
chce konečně chcípnot taky
nevidět už na čistém nebi
samé černé velké mraky
Však nemůže přijmout ten dar
jenž sama štědře rozdává
dar věčného klidu, věčných jar
toť ona - nejsmutnější osoba
jest odsouzena tak dlouho žíti
dokud zbude života
který může ukončiti.
