Pařížský sen
Charles Baudelaire
Constantinu Guysovi
I.
Té krajiny, tak hrůzokrásné,
neznámé očím smrtelným,
vzdálený obraz vidím jasně,
ještě teď ráno mámen jím.
Sny jsou vždy divy přeplněny.
Já z rozmarného nápadu
jsem odstranil z té zvláštní scény
všechno, co roste bez řádu,
a pyšný malíř ducha svého,
jsem chutnal ve svém výtvoru
opojnou jednotvárnost všeho,
kovu, vody a mramoru.
Ten bábel schodišť, klenb a arkád
byl palác konců mizících
a všade plný plných kaskád
do zlatých mis se řítících,
a katarakty nad chodbami
se oslnivě věšely
křišťálovými záclonami
na hladké stěny z oceli.
Ne stromy, sloupy obklopeny,
rybníky spaly v hladině,
kde zhlížely se jako ženy
strašlivé nymfy obryně.
Spoušť modrých vod se rozlévala
v růžozelených nábřežích
a miliony mil se hnala
k hranicím světa, záříc v nich.
Byl to svět vzácných drahokamů,
magických vln a širých skel,
oslňovaný spoustou mamů,
které sám v sobě obrážel.
Na nebi tiché Gangy plály
a bez nejmenší účasti
poklad svých uren vylévaly
do démantových propastí.
Já, strůjce této féerie,
jsem svrchovaně zaváděl
bouřlivé moře, zkrotiv si je,
pod tunel z šperků, jak jsem chtěl.
A vše, i čerň, vše jasně plálo,
duhové, světlé, samý třpyt,
a vodstvo lesk svůj vsazovalo
ve vykrystalovaný svit.
Než bez hvězd, slunce na blankytu,
které by mohlo ozářit
ty divy, které plny třpytu
vyzařovaly vlastní svit.
A nad tím kouzlem plným ruchu
pak stálo - hrozné zjevení,
vše pro vjem zraku, ne však sluchu! -
strašlivé věčné mlčení.
II.
Otevřev oči plnojasé,
já zřel děs svého doupěte
a cítil, ve své duši zase,
hrot vší své strasti prokleté.
Mé pendlovky se zhurta jaly
poledních dvanáct odbíjet
a nebe dštilo svoje kaly
na tento ztuhlý bídný svět.
Přeložil Svatopluk Kadlec
