Životopis
Marceline Desbordes-Valmorová

Hle, básnířka, jež věru pochvaly nepotřebuje a obešla by se dobře bez doporučování! Kdo také může a troufá si chtít ještě co přidávat k dobrému jménu, o němž nad každou knihou, jež je nesla, nepřestal pět po dlouhá léta nejzanícenější chválu sám Sainte-Beuve, současník a básnířčin arcipřítel a div ne zeť? Michelet o ní říkal, že její přirozeností je vznešenost a že má, mezi všemi, dar slzí. Lamartine na počátku její básnické dráhy a Théodore de Banville po její smrti, i když tvůrčí její osobnost přesně profilovat nedovedli či nechtěli, alespoň ji, schránu obětí a zklamání, oslavili písněmi jako symbolického génia-trpitele, ztělesnění básnického osudu na zemi. Aby ilustrovala proslulou tu romantickou teorii geniálního párii, k tomu věru byla její existence jako stvořena. Vrátí se k té myšlence na svém místě i Baudelaire v článečku, jejž jí v "Romantickém umění" věnoval, a Verlaine jí v svých "Prokletých básnících" vykáže přímo čtvrté z jejich sedmi míst: ba, po Rimbaudovi, který prý ho k Marcelině přivedl a přinutil ho číst ji celou, udílí jí v svém manifestačním svazečku pozornost vůbec nejrozměrnější, a jestliže svou obšírnost do jisté míry zdůvodňuje poměrným zapomenutím, v něž básnířka upadla, nic přece - krom obdivu vskutku uneseného a ovšem i ne zrovna jemně odstíněného - jej nemohlo přinutit, aby v závěru prohlásil, že Desbordes-Valmorová je, vedle Sandové, "jediná geniální a talentovaná žena tohoto století, a všech století, spolu se Sapfó snad a svatou Terezou!" Z veršů Marcelininých svým přátelům čítal Mallarmé, Anatole France prohlašoval Opadaný vínek za jednu z nejkrásnějších básní, jež kdy byly napsány. A Lemaitre věnoval Marcelině, jejímu charakteru a jejímu tajemství z jara a v létě 1896 řadu pěti feuilletonů, v nichž "naše měšťanská Sapfó", tak jí říká, mravně vynesena do poloh čistoty přímo jitřní a básnicky zařazena v linku nejryzejšího francouzského lyrismu od Lamartina k Verlainovi: a tato nezvykle ohleduplná a dojatá úcta ironiků - Lemaitrova, po Sainte-Beuvově a Franceově - k citové povaze tak vší ironie prázdné a nadšeně do prosťáčkovství nelíčené, jako byla Marcelina, věru že kriticky velmi mnoho váží, nejméně tolik jako přízeň spolubásníků.

A tak, ještě jednou: chválit obšírně a znovu tam, kde chválili tito, chtít nalézt - po nich - důvody nadšení, jichž by oni byli objevit nedovedli - může být nad to gesta osobivějšího? Leda jen v domnění, že je naopak možno se jejich shodnému výroku protivit. Jenomže tu zase není kritické zlomyslnosti do té míry originální, aby mohla úspěšně zasáhnout skromnost tak naprostou a snížit nenáročnost tak pokornou a nevýbojnou, jako byla Marcelinina. Nikoliv, naše řádky, má-li být jen trochu nový, mohou si klást pouze jediný cíl: vypsat alespoň v několika rysech svéráznou podobu nejupřímnějšího srdečního světa, z něhož kdy vytryskly verše milostné. Chvíle, proputovaná tou láskyplnou a jakoby utkvěle oslněnou vnitřní končinou, je ostatně dobrodružstvím, zvědavosti, soucitu a touhy po kráse nejhodnějším. Je sice také Marcelina veršů přátelských, a nejsou špatné. Je Marcelina - básnířka mateřství, a málokdo dovedl o dětech mluvit s takovou hlubokou a uctivou něhou jako tato matka, jež jim všechno obětovala a viděla je téměř všechny umírat, jež vskrytu oplakala každý přísnější pohled malému rozpustilci: "Kdo jsem, abych trestala, já, třtina před Bohem..." a chvěla se nad mladými souchotináři hrůzou, že zemře s tíhou hořkého slova na srdci, se závažím dětské slzy, jež by její vinou vytekla. Je Marcelina bajek. Marcelina knížek pro děti. Marcelina románů. Nevím, stačí-li to, aby měl Verlaine právo o jejím díle říkat "chrám o stu kaplí". Ale jistě to stačí k důkazu, že Marcelinina poezie souvisí s životem širší plochou, větším objemem zážitků, než pouhou láskou mileneckou. A přece svůj pohled na ni právem touto láskou omezíme!

Neboť hodnotou, jíž se Marcelina zapsala do dějin poezie opravdu výrazně, je její lyrika milostná, a to, že jak praví Baudelaire, "byla ženou, byla vždycky ženou a naprosto nebyla než ženou". Náhoda časových okolností udělala dcerku francouzského severovýchodu starší současnicí Lamartinovou a souputnicí francouzského praeromantismu spíše ještě než romantismu, třebaže celý romantismus ze svého koutku viděla, ba, hodně odstrčena, jej přežila: roku 1819 vychází její první sbírka a léta 1819-1830 jsou dobou jejích největších úspěchů, ač ji nouze přinutila nedbat rostoucí nevšímavosti proměněného světa a klepat na brány spíše nakladatelů než úspěchu ještě plné čtvrtstoletí. Náhoda chudoby, ba nouze ji učinila na léta herečkou, bůhví zda opravdu tak talentovanou, jak se tvrdívá, a náhoda proměnlivého divadelního kočování ženou "krásného Valmora", o sedm let mladšího, pateticky obolavělého, třebas poctivého ješitníka a slabocha, jehož herecká neschopnost, ustavičně roztoužená po scénách pařížských, stačila stěží na hladová jeviště venkovská. A také konec konců jen náhoda hereckého zákulisí, jež sahá až do hereckého soukromí, to byla, co ji už někdy v roce 1809, v jejích třiadvacíti letech, po osmi rocích herecké dráhy a osm let před sňatkem s Valmorem, svedla s osudnou skutečností milostnou, s oním neznámým literátem, jenž stál zvědavce už tolik mudrováni a jehož totožnost - je jím pravděpodobně přece jen ten Henri de Latouche - za tolik námahy nestojí: neboť důležitější než aby bylo vepsáno problematické jméno na prázdné místo skandální literární kroniky, je to, co ze svého citu a z celého svého žalostného a tajeného údělu opuštěné svobodné matky udělala Marcelina. Teď začíná její vlastní osud, za nějž nevděčí už okolnostem původu, chvíle a povolání, teď počíná totiž z trosek rozbitého života, jenž se už nikdy doopravdy nestmelil, výstavba jejího vnitřního světa, dílo i sebevytváření i budování skutečnosti lyrické. Co jí přinesla náhoda, je pro toto dílo leda materiálem.

Pan de Balzac jistě netušil, když r. 1836 dopisoval a po prvé vydával jeden ze svých proslulých románů, uváděje jej do světa působivou reklamou hlučného soudního procesu, že pravá hrdinka jeho velkolepě pojatého příběhu žije, a nevěděl to jistě ani r. 1839, když jej vydával po druhé: a měl k ní pár kroků. Nebyl by ji ovšem směl hledat v hraběcím zámku nad tichou řekou uprostřed sadů, vinic a luk mezi svěžími, zelenými chlumy vlídného Tourainska, kde jeho fantazie pro bytost toho druhu cítila jedině důstojné prostředí, také se nejmenovala Henrietta a nebyla urozenou dámou; zato by k ní byl mohl ze svého Passy kdykoliv zaskočit a našel by ji v skromném, temném čísle osm ulice La Bruyére, kde v tu chvíli žila s třemi dětmi z dvou set franků měsíčně. Pana de Balzac neměla zrovna ráda, ale otázku, kterou v jeho románě nalézám položenu a jejíž luštění byl uložil za cenu života jedné ze svých nejvroucněji a nejuctivěji vymyšlených ženských postav, dávno už dořešila: Le désespoir d'amour est-il une vocation? Ano, nešťastná láska může být životním smyslem, právě to málo Marcelina Desbordes-Valmorová dokázala, a komu se to zdá být hubeným mravním kapitálem do podniku lyrického díla, ten ovšem o podstatě lyriky mnoho neví. Vše, co je trvale živé a dosud veliké v její básnické tvorbě, vyrostlo totiž z uskutečňování této dobrodružně pokorné pravdy.

Být opuštěn milovanou bytostí je věcí strašnou nebo velmi prostou, podle povahy. Pro Marcelinu svět rázem ztratil všechen význam, a protože byla velmi romaneskní, ocitajíc se poprvé bez možné obrany pod lavinou skutečnosti stejně kruté jako urážlivé, cítila se propadlou do cizího vesmíru, jeho. věcem a hovorům vůbec nerozuměla a kde se nebylo čeho zachytit. Bylať si se svým milým vyměnila příliš mnoho radostí i strastí, myšlenek, citů a přání, zálib i neshod, aby rozerváním pout mezi nimi nebyla rozmetána ona sama celá. Také si příliš často dříve, ve chvílích štěstí, řekla a dosud říkala, nahlas ve verších i v duchu, že je stvořena pro lásku, a protože byla zcela upřímná a velmi prostomyslná, věřila si na slovo. Jsouc nadto dítětem svého věku, nemyslela, že by člověk mohl vůbec míti jiné, tím méně stejně vysoké určení, a necítila se nikterak schopna životní cíl vyměnit. Jsouc věrná a nesmírně nesobecká, nedovedla si zkonstruovat, jako tolik jejích romantických družek, od paní de Stael po George Sandovou, výhodnou teorii Lásky-stále-téže-a-milostného-nástroje vyměnitelného, a se změnou milence se domnívat, že miluje sice stále touž Láskou, ale zdokonaluje svou duši a "obnovuje" své panenství. Jsouc ještě jednou dítětem svého věku, tj. romantismu, a to staršího, lkavého a slzného: genre trobadour, kladla mezi lásku-bolest-oběť rovnítko zcela přirozené a její osud ji sice drtil a ničil, ale - ó, žalosti - vůbec neudivoval. Na celý život její a po celý, až do těch jejích třiasedmdesáti pokorných, zklamaných, naivních a zbídačených let, ať začnu odkudkoliv, cítím stále vážit a tížit význam té suché a výmluvné věty, kterou o ní v jejích dvaatřicíti vepsal do své úřední zprávy inspektor divadel a kterou zaznamenává její životopisec: "Stále ještě talent, ale příliš senzibility!" A tak není divu, že když pro ni život oněměl, ohluchl a ztratil podobu, zachytila se, běda, jako kotvy toho, s čím se do proměněného světa propadla z předešlého: právě myšlenky na Něho, jenž ji zradil. Řekli bychom, ne bez pocitu nevolnosti, že její lásku potkává pak osud za živa zneuznaných: své vnitřní bohatství projeví teprve po své smrti. Tak při každé repríze zklamání, již pro ni znovu a znovu pořádá paměť, ubohá Marcelina rodí se k životnímu pochopení stále hlubšímu, jako poutník, jenž zlézá vrchol a jemuž každá zastávka otvírá pohled po každé nový a širší. Kdysi, v blahé přítomnosti odešlého, bylo tomu jistě jinak: Marcelina byla příliš blízko, aby vůbec viděla, příliš rozdychtěna, aby si kladla otázky, příliš šťastna, aby pochybovala, příliš plna jeho, aby mohla být úplně sama sebou. Oddána bez pochyb, nadšená příliš snadno, bezbranná a trochu ovčí, Marcelina bývala bezpochyby poněkud nudnou milenkou. Teprve nyní se táže a chápe, a poněvadž v přítomném okamžiku není sladkostí, kterou by spěchala vybrat, vzpomíná si jen a odkrývá velké tajemství: tajemství nekonečných, nevyčerpatelných oddaností, zbavených vší naděje a ukojení. "Mémoire du coeur, vous gardet-t-on toujours?" ptá se v básni a tato "mémoire du coeur", paměť srdce, je jedním z těch štastných nálezků, jimiž se člověk neúmyslně vysloví všecek, jež se daří jen básníkům nelíčeným, nerozmyšleným a jichž je v Marcelině tak mnoho. Paměť srdce, Marcelina je především to. Zůstat citem a vzpomínkou v tak těsném spojení s milencem, smísit jej do té míry s každým svým dechem a vzdechem, nebylo možné, aniž mu Marcelina odpustila: a třebaže plynul jen z neobyčejné dobroty její, tento fakt milostné Marcelininy metempsychózy v bytost toho, jenž jí byl pohrdl, toto odpuštění nevděčnému, toto pokorné propůjčení stále vroucího srdce za rakev živému-mrtvému, činí ovzduší jejích milostných citů bezpochyby dusným. Vše nebylo ostatně v podivném tom osudu holým utrpením: Marcelina především poznala všechny přílišné, zmatené a neklidné rozkoše vědomí, že byla zlomena bytostí milovanou. Marcelina zažila dále všechny okouzlující chvíle spokojené něhy a bezmála hrdosti, jež plynou z mlčenlivého sebeobětování. A její láska je stále první láskou, láskou člověka po prvé zamilovaného; zůstává jí i ve své nezdařenosti, ba, co je úžasného, zůstává jí i ve svém stáří. Marcelina je už unavenou, zvadlou stařenou a miluje stále jako právě zamilovaná, a není to směšné: to jest, ona nemiluje v muži muže, miluje v tom, jejž prvního miluje, všechno; nepřivlastňuje si cizí život, aby sebe, milostně zkušenou, obohatila o cizí mládí, sama se naopak přesazuje v druhého, dává či nabízí, aniž pomýšlí na to, cokoliv přijímat a žádat. Toť říci, že v její lásce, a není to nemožné, je i cosi mateřského. Je to síla zahalená v něžnost. Její radosti jsou radostmi intimity a soukromí, a skládají se z nicůtek intimních symbióz, slůvka, pohledu, pohlazení, narovnaného polštáře. Jenomže milostné soukromí není tu vytvářeno dvěma, mužem a ženou, ale jí jedinou a vzpomínkou! Marcelina byla dostatečně jemná, aby si vážila těchto skromností a chápala, že je-li jaké štěstí, je v nich. A ještě jinak její milostný svět souvisel s mateřstvím, ale tu již přecházíme od jejích radostí k nejhlubším bolestem: milujíc svůj žal milenky, Marcelina dobře cítila, že je volky nevolky o to méně matkou, o to méně chotí; a cítíc, že je o to méně chotí a o to méně matkou, velmi trpěla na svém svědomí; a vytýkajíc si, že snad nedostává svým povinnostem, neustále a ve všem přeháněla jejich plnění. A to je, tuším, nejtrapnější a nejdojemnější kapitola jejího života, ten poklad horoucí obětavosti, jejž "l'indigente glaneuse", chudobná paběrkářka, vynaložila až do sebezničení na své děti a vyplýtvala na svého žalostného manželského druha. Kde nabrala sil byt i jen na to, aby ho po celý život a proti všemu rozumnému světu dovedla udržet v přesvědčení, na němž ten ubohý a Bobry nemotora visel ovšem vší svou sebeúctou, že je totiž velikým a jen zneuznávaným hercem! Nutně se posléze dostavil okamžik, kdy vše v ní bylo utrpením. Její milostný cit, zbaven potravy, jež by ho živila, nakonec svou palčivostí strávil sám sebe a Marcelinino srdce pocítilo vyčerpání, jež ohlašuje smrt. "Nebyla jsem nikdy nešťastna napolovic," praví v básni. A už r. 1817 naříká si v dopise, že je do té míry zbavena životní odvahy, že "stěžovat si není jí už úlevou". Což pak tomu asi bylo na konci dobrodružství! Konec konců, pro mladé srdce je divadlo tohoto vnitřního života při vší své bohatosti - skličující a odvahurvoucí. Lze je vůbec nazvat divadlem lásky? Žila vůbec a milovala malá herečka z Douai? Měla celý život žízeň na poušti. A mohla si toho být vědoma okamžikem, velmi ještě raným, kdy v elegii na lásku napsala tento upřímný verš, z nejstrašnějších, jež o lásce napsány:

"Il offrait le plaisir sans parler de bonheur..."
Nabízel rozkoš, o štěstí nemluvil... Příběh jejího života, jedovatý pro mladou duši, se nakonec jeví žitelný nicméně zase jen určitým rysem mládí, jejž nese až v nejpobuřlivějších svých oblastech. Mluvím o jedné její neomylně dětské vlastnosti: o její důvěřivosti. Marcelina, lze-li tak říci, je hrdinkou bezbrannosti a důvěřivosti. Je ovšem i jejich mučednicí. Od mládí si za svou vědu volí "instinkt srdce" a důvěru za svého vůdce. Spoléhá, že jistě alespoň na věčnosti bude spojena s tím, co milovala. Ale nejpronikavěji se projeví tento rys v jejím vztahu k božství. V Boha složila nakonec své trápení, své vnitřní neshody, své výčitky svědomí. Boha si romantikové buď vzpurně volili za svého soka, aby spílali jeho autokracii a vinili jeho všemohoucnost, že dopustila jejich zlo. Anebo jej zase rousseauovsky povyšovali za laskavého pověřence lidské potřeby dosíci za pár slz celého odpuštění, v jehož panteistickém lůně hřích a nepravost řídnou v pouhý stín či rub lásky a dobra. Také Marcelinin Bůh je Bohem-Odpouštěčem. Ale co tohoto Boha zosobňuje a zhutňuje jeho rousseauovskou mlžnatost, je právě nevyličitelně jemný a vroucí rys otcovství, jejž Marcelina vkládá do jeho tvářnosti, znovu křesťanské a katolické: rys, vnuknutý jí její důvěřivosti a potřebou důvěry. Je to v podstatě Bůh dětí, Otec, Štít sirotků - ten Bůh Marcelinin, a v jejích lyrických modlitbách znovu, naposled, ale nikoliv nejnekrásněji vyzpíváno je klíčové tajemství Marcelinina osudu a všeho, co vysvětluje její osobnost, pozemskou lásku, utrpení, radosti a omyly: že v podstatě byla a zůstala bytostí dětskou, a nejvíc byla dítětem svou ctností nejkrásnější - vznešenou ctností neopatrnosti.


Václav Černý, 1945