Polednice
Karel Jaromír Erben
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
“Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáne, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si! – tu máš kohouta!” –
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozneho křiku –
“I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!” –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!
“Dej sem dítě!” – “Kriste Pane,
odpusť hříchy hríšnici!”
Divže smrt ji neovane,
Ejhle tuť – Polednici!
Ke stolu se plíži tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice bliž se pliží,
blíž – a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
“Pro Kristovu drahou muku!”
klesá smyslů zbavená.
Tu slyš: jedna – druha – třeti –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
táta vcházi do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkrisil ještě sťeží,
avšak dítě – zalknuté.
