Životopis
Paul Verlaine

Paul Verlaine (1844-1896) byl jako člověk jedno velké okouzlené, zraňované, trpící a bezmocné srdce. Verlaine básník byl membránou tohoto srdce, která s neobyčejnou citlivostí reagovala na všechny vnější podněty, jež na ně doléhaly. To je ovšem běžná tvůrčí praxe, lze právem namítnout. Jenže Verlaine nebyl běžnou, pasivní membránou, reagující bezprostředně na bezprostřední podněty. Nepochybně to bylo dáno tím, že Verlaine nebyl typem básníka bojovníka, že i v jeho poezii se projevovala jeho vrozená pasivita a, jak sám říkal, "nezhojitelná měkkost srdce." Ta způsobila, že se básník na všechna díval nikoli očima a rozumem, ale prizmatem srdce, jež se muselo utíkat ke snu. Tóny membrány, o níž jsme mluvili, zněly tedy svým způsobem falešně, neboť realitu, proti níž protestovaly, transformovaly podle představ, které si básník o ní učinil a které jí chtěl vtisknout.

O "pádech srdce" říká sám básník, že, "byly jedinými prvky té bouře, kterou byl jeho život." Tyto životní bouře se ovšem transformovaly v neuvěřitelně odlišnou podobu básnickou, která neměla zdánlivě nic společného se životem tuláckého bohéma, který své zmatky utápět v alkoholu. Ve skutečnosti byly něčím jako rubem tohoto života, jediným únosným způsobem boje, jakého byl tento lidský slaboch schopen - útěku do světa snu, útěku do světa harmonie a krásy. Nelze říci, že by Verlaine netoužil po klidném a harmonickém životě. Několikrát se o tento druh existence pokoušel. Ale vždy naprosto bezúspěšně, vždy musel po krátkých intermezzech pokorných návratů, pokání, odhodlání a rozběhů vzdát toto chabé úsilí o spořádaný život.

Zranění a pády srdce jsou způsobovány láskou a v tomto směru může Verlaine posloužit jako arcipříklad člověka opakovně vystaveného podobným utrpením. Byl v podstatě permanentním vyhnancem lásky, od útlého dětství až k posledním dnům svého života. První roky v rodině byly zahradou něžnosti, v níž hlavní roli hrála matka, jež ani v pozdějším básníkově života nepřestávala hrát bolestnou - a zároveň trpící - utěšilelku. Idylické dětství trvalo jen krátce, protože je příliš brzy vystřídala internátní škola a studia, v nichž se citlivý chlapec nesnadno smiřoval s cizím prostředím, alespoň do doby, než podlehl jeho méně kvalitní části, jejíž studentská extempore, tehdy už zalévaná alkoholem, velmi snadno svedla poddajné a měkké srdce příštího básníka. Po milostné episodě s Mathilde Mautéovou, která dokonce skončila sňatkem, bylo možné předpokládat, že Verlaine vpluje do kýženého měšťanského přístavu. Básnická sbirka Dobrá píseň o tom vydává svědectví, žel nutno dodat, že verše, evokující tento vztah, byly delším a trvalejším projevem tohoto vztahu, který asi neměl - zejména ze strany Verlainovy partnerky - zdaleka takovou intenzitu, jíž jsou syceny básníkovy verše. Definitivní tečku za mladým manželstvím učinilo bleskové objevení Arthura Rimbauda, tohoto výsostného pěvce a ďábelského svůdce, s nímž Verlain navázal úzké citové přátelství, jež ovšem skončilo tragicky: výstřelem z revolveru, zraněním Rimbauda a uvězněním Verlaina. Ve vězení hledá Verlainovo pokorné srdce útěchu ve víře v Boha. Touží po návratu k normálnímu životu, ale manželka se s ním rozvádí a básník zanedlouho opět klesne tam, kde se většinu svého života pohyboval. Sny a útěchu hledá opět v alkoholu, který ho sráží stále níž a níž, až se ocitne doslova na ulici, na chodníku, kde se ho ujmou dvě ženy, jejichž existence je s chodníkem spojena. Sen se náhle stává krutou realitou, neboť obě kněžky chodníků básníka spíše zneužívají, než aby mu poskytovaly lásku, o níž lze snít. Ale i verše z této doby naznačují, že je psal básník, jehož sen musel tentokrát ustoupit před tvrdou realitou marného, tragicky končícího života.


Gustav Francl