Krčma
Charles Vildrac

Toť krčma truchlivá
na křižovatce Opuštěných Chýží,
kde krajem stále chladno provívá.

Dvě velké nahé cesty se tu kříži,
jež nikdy o žních vozů nespatří.
a mnohem dál než za obzor se níží;
toť křižovatka Opuštěných Chýží.
Ty chýže jsou tři
a jediný kout všechny ukrývá.
Ve dvou z nich dávno nikdo nebývá.

A třetí hospoda je v srdci tak smutná;
chléb černý dají ti tu a mošt, jenž hořce chutná;
krb pláče sněhem promočen a krčmářka
je žena bolestná, i v úsměvu svém smutná.

Sem vkročíš jenom pít, když žizeň máš či hlad,
sem jdeš jen usednout, když únavou bys pad,
nikdy tu není lidí víc než jeden nebo dva,
a o svých příhodách tu nemusíš povídat.

Ten, kdo sem vchází teď, zuby cvakaje
na lavičku tiše sedá jenom u kraje
a bradu trochu kupředu strkuje
položí plochou ruce na stůl.

Nevěřil bys, že tělo být může
v těch střevících z kůže těžké a tuhé;
rukávy krátké odkrývají ruce,
kde v zápěstí klouby tvoří koule rudé;
pohledy zvířete ztýraného
do prázdna upírá zarytě.

Pomalu jen svůj chleba jí,
protože zuby má špatné již
a popíjí s velikou obtíží,
protože bolesti má plné hrdlo.

A když už dojedl,
váhá, pak bojácně
jde, aby u ohně
trochu usedl.

Rozpuklé ruce se sepnuly
na jeho kolen tvrdých bambulích,
skloněná hlava táhne krk schýlený
a oči zděšeny v prázdnu stanuly.

A jeho bolest počíná sníti, sníti,
tížiti jeho šíji, tížiti obočí,
po vrásce vrásku nu jeho tváři kresliti,
zatím co z ohně jasně a drobně proniká
pláč novorozeňátka, jako když v dálce naříká.

Tu malá holčička, jíž dosud neviděl,
se z kouta vynoří, kde tiše seděla,
holčička útlá, hezká a maličká.

A tu, hle, jak zlehka se přiblíží
a přitisknout jde k mužově ruce
dětskou pleť svých úst;
a zvedne k němu pak oči zrosené
a celým křehkým tělem mu podává
ubohý zimní kvítek, který má.

A tu, hle, jak člověk vzlyká,
svíraje v rukou svých stísněně
kvítek a ručku dítěte.

Bolestná žena se smutným úsměvem,
jež němě na vše to pohlížela,
tu jme se mluviti tak jako ze sna,
s očima vzdálenýma jme se hovořit:

"Přišel k nám jednou jeden nuž, co nebyl jako z našich...
Nebyl tak starý jako my z bolesti a nouze,
byl takový, jako mohou být synové královen pouze,
a jako přece vyhlížel, jako by byl z našich!

Nikdy tak na mne nikdo nepromluvil, jako on promluvil,
když požádal jen, aby směl posedět a píti;
opřel se o lokte tady, uprostřed toho stolu,
a já se na něho dívala celou tu dobu, co tu byl;

a když se k odchodu zvedl, musela jsem až plakat,
tolik se podobal onomu z mých šestnácti let...

Otvíral právě dveře,
aby se dal zas do větru;
ale když zvěděl, proč
mně přišly ony slzy,
uzavřel opět dveře.

A celý večer ten a celou onu noc
mě jeho hlas i oči laskaly,
mé žalosti svázané on tehdy rozvázal;

a pak přes mládí své, přes lože mé studené,
přes splasklá prsa má a ramena vyhublá
po celý den tu zůstal, aby mne miloval, a miloval mne.

A z almužny lásky, kterou mi dal,
tu holčičku malou mi zanechal."


Přeložil Karel Čapek