Sen zvědavcův
Charles Baudelaire
Znáš, dobře jako já, rozkošná tesknění,
o tobě také dí: "Podivný člověk ten!"
Umřel jsem právě teď! V zamilovaném snění
jsem toužil a se bál, zlo, jež mně vlastní jen.
Úzkost a naděje, v nichž vzepření se není.
Čím více osudný se k sklonu chýlil den,
chtivější, vábnější tím bylo utrpení.
Se světem běžným byl jsem rozloučen.
Jak dítě nedočkav jsem byl, bych hru již viděl;
tak jako překážku oponu nenáviděl.
Pak chladně pravda zjevila se touze.
Umřel jsem nevzrušen jitřenkou krutou:
zahalen jsem byl. Jakže? Toto pouze?
Před oponou čekám dál vyhrnutou.
