Sliby obličeje
Charles Baudelaire
Miluji, kráso mdlá, most obočí tvých tam,
kde temnota se valí bdělá;
tvůj zrak, byť čerň a čerň, mne vzbouzí k myšlenkám,
jež pohřební přec nejsou zcela.
Tvé oči s vlasem tvým, zčernalým pro soulad,
s tou vraní, elastickou kšticí,
tvé oči malátně mi praví: "Chceš-li snad,
milenče Můzy sochařící,
sledovat naději z nás v tobě zjitřenou
a chutě, k nimž se hlásíš, chtící,
zjistíš, že slova nás vždy pravdomluvná jsou
od pupku dál až po zadnici;
na těžkých ňadrech dvou o kráse bez pochmur
nalezneš po medaili z bronzu,
a hlouběji pod břichem, sládnoucím nad velúr
a snědým jako kůže bonzů,
bohaté ohanbí, jež vskutku sestrou jest
zde hřívy této s černou mocí
a které v kudrnách s hustotou smí snést
srovnání s tebou, chmurná noci!"
