Sliby obličeje
Charles Baudelaire
Já, bledá krásko má, miluji věnce řas,
z nichž zdá se stoupat temno noci.
Očima černýma myšlenky vzbudilas,
z nichž věru nemám teskný pocit.
Očima, jejichž čerň mi splývá s vlasem tvým,
s tou elastickou hřívou hlavy,
očima zjihlýma jsi řekla: Chceš nadějím,
soch milenče ty obětavý,
se poddat, jimiž my jsme zasáhly tvůj cit,
i vkusu, v němž je žádost všechna?
Pak bude v moci tvé si pravdu ověřit
od pupku až po sama stehna.
Na hrotech těžkých ňader mých pak uvidíš
dvě medaile jak lité z bronzu
a v klínu pod břichem, jež sametem je spíš,
tak snědým, jako kůže bonzů,
bohaté rouno je jak sestra důstojná
té převeliké tmavé kštice,
pružné a zvlněné, jež barvou překoná
i temno noci bez měsíce.
Přeložil Gustav Francl
