Smutný madrigal
Charles Baudelaire
Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Buď krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.
Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když ze skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,
když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přesto, že má dlaň tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího.
Vdechuji - slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti! -
ten vzlykot, který v hrudi zní ti,
a myslím, že tvé srdce svítí
perlami, jež tvé oči dští.
Vím, že v tvém srdci, kde se tají
spoušť vyvrácených lásek tvých,
plameny výhně stále plají
a že tvá ňadra zahřívají
zárodek pýchy prokletých.
Než dokud, drahá, tvoje snění
nebudou Peklo obrážet
a ty v zlé můře bez shovění,
sníc ohnivé sny, v kterých není
než prach a ocel, meč a jed,
všem otvírajíc jenom s bázní,
neštěstí tušíc kolkolem,
škubajíc se, když chvíle zazní,
nebudeš cítit v náhlé strázni
sevření prudkým Odporem,
až dotud kněžko otročící,
jen s děsem milující mě,
mi v hrůze z noci chorolící
nemůžeš s pláčem v duši říci:
"Jsem jako ty ó kníže mé!"
