Spleen
Charles Baudelaire
Mám více vzpomínek, než kdybych žil sto let.
Sekretář s šuplaty, s tím, jaká je v nich změť,
psaníčka, soudní pře, romance, verše, směnky,
chuchvalce kadeří stočených na stvrzenky,
skrývá míň tajemství, než jich v mém mozku spí.
Ta krypta pyramid, obrovské podzemí,
ten hrob, ta jáma je mrtvých po okraj plná.
- Jsem hřbitov, kterého se štítí i ta luna,
kde jako výčitky roj červů haraší
a vždycky vrhá se na ty mně nejdražší.
Jsem starý budoár plný povadlých růží,
kde haldy veteše módě už hodně dluží,
kde jen pár vybledlých a teskných Boucherů
čichá pach z lahviček bez zátky k večeru.
Nic nevleče se víc než dny belhavých kroků,
když pod napitími vločkami sněžných roků
nuda, ten trpký plod chmurného nezájmu,
až k nesmrtelnosti nafukuje svou tmu.
A od té chvíle jsi, živá hmoto, jen žula
v neohraničené úzkosti utonulá,
a zasypává tě v svých mlhách Sahara,
jsi sfinga, o niž svět se dávno nestará,
nemá tě na mapách, a ty zakvílíš chvíli
v posledních paprscích, nežli se slunce schýlí.
