Svítání
Charles Baudelaire
Na dvorech kasáren budíček jasně zpíval
a ranní vítr vál a lampy rozechvíval.
To byla hodina, kdy mračno těžkých snů
napadá na lůžkách jinochy v polosnu,
kdy lampa na dnění svým nachem odráží se
tak jako krvavé, mdlé oko chvějící se,
kdy duše, drcena svým tělem tíživým,
urputné zápasy dne s lampou svádí s ním.
Jak uslzená tvář, osušovaná váním,
vzduch věcí mizejících se plní zachvíváním,
muž psaním zemdlévá a žena laskáním.
Z komínů začal se tu a tam již valit dým.
Nevěstky s mdlými rty a s víčky zmodralými
dřímaly, ubohé, tupými spánky svými.
Žebračky, vlekoucí své prsy mrazivé,
foukaly na uhlí a zkřehlé prsty své.
To byla hodina, kdy ve chladě a kale
bolesti rodiček se horší nenadále.
Jak vzlykot, po kterém se řine horká krev,
protrhl povětří kohoutí rudý zpěv,
šedivé moře mlh zaplavovalo domy
a mroucí chudáci, ležící v bezvědomí,
škytali v špitálech v posledním tažení.
A zhýralci šli spat, svou dřinou zdrceni.
Jitřenka, třesouc se v své růžožluté robě,
šla zvolna po Seině, pusté v té ranní době,
a Paříž, mnouc si již svá víčka zamžená,
se chápala svých děl - jak pilná stařena.
Přeložil Svatopluk Kadlec
