Té chůvě
Charles Baudelaire
Té chůvě, na kterou jste pro cit žárlívala
a která spí své sny pod drnem jako skála,
té bychom měli snad dát na hrob aspoň květ.
Vždyť mrtví snášejí tak mnoho, mnoho běd!
Když Říjen studený, ten kleštič starých stromů,
jim vztekle zafičí kol mramorových domů,
tu musí lidi mít za bezcitné až strach,
že pěkně v teploučku spí doma v peřinách,
co oni, kostlivci, za spánku červy žráni,
bez druhů v postelích a milých povídání,
necítí ve tmě nic než sněhy zimy tát
a dlouhé století den za dnem odplývat,
a aniž přátelé či jejich živí milí
nahradí cáry stuh, které jim z věnců zbyly.
Kdybych ji uviděl, když syčí polena,
jak u mne na křeslo si sedá, blažena,
kdybych ji zastihl v zlý večer prosincový,
jak si v koutku pokoje si nahrbena hoví
a vážná, na chvíli pryč z věčné postele,
mě střeží mateřsky, mne, dítě dospělé,
co jenom mohl bych té zbožné duši říci,
zře z důlků bez očí jí slzy kanout lící?
Překlad Svatopluk Kadlec
