Touha po nicotě
Charles Baudelaire
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání,
Naděje, nítící svou ostruhou tvůj vznět,
tě nechce sedlat již. Lež, oři, váháš hned,
když vidíš překážku a más se dostat za ni.
Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!
Ach, tebe, duchu mdlý, přestavší tolik běd,
nemůže přivést již svár ani láska k plání!
Buď sbohem, polnice a flétno plná lkání!
Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!
Mně Jaro nevoní, byť hýří samý květ.
A nelítostný Čas mě hltá bez ustání
jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led,
a já se dívám s hůř, zře na kulatý svět,
a nehledám si v něm již nikde pelech ani.
Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?
Přeložil Svatopluk Kadlec
