Vlasy
Charles Baudelaire
Ó rouno, které se kadeří bujně k šíji!
Ta vůně prstenců, jež mdlobou nešetří!
Dnes večer, extáze, ať, vzpomínka mě zpíjí
a její kadeře ať připomenou mi ji,
už jimi mávám, hle jak šátkem v povětří!
Unylá Asie, Afrika na výsluní,
daleký zmlklý svět, propadlý zpola v tmu,
žije v tvých hlubinách, lese bobtnavý vůní!
Některým duchům je hudba jak plivat v tůni,
a můj duch, miláčku, plave v tvém parfému.
Chci tam, kde zemdlívá, dlouho zžíhaný tropy,
mízou nalitý strom i člověk, buďte my
tou vlnou, která mě pozdvihne, silné copy!
Ty moře z ebenu, z tebe sen do mne vstoupí
o plachtách, veslařích, vlajkách a ráhnoví:
vře přístav, duše má se dlouze naloká tu
zvuků a barev a vůněmi těžkých par,
lodi tu klouzají po moaré a zlatu
a náruč otevřou vstříc nebi bez pasátů,
do modra, v kterém se tetelí věčný žár.
Hlavu zblázněnou sny ponořím v černo vody,
do oceánu, v němž se ještě jeden skryl,
a můj subtilní duch, ukolébaný proudy,
ti, plodná lenosti, připraví pravé hody
v tom pohupování na vždycky volných chvil!
Vlaječko hebké tmy, ty namodralý vlase,
vracíš mi nesmírnou modrou báň z kobaltu
na březích ve chmýří, zkrouceném jako v klase,
lačně se opíjím vůní, v níž proplétá se
s olejem z kokosů, pach pižma, asfaltu.
Navždy! Už vždycky, když má dlaň ti hřívu zmuchlá,
rubíny, safíry, perly tam rozhodím.
To abys navěky k mé touze neohluchla,
má oázo, kde sním, má láhvi, z které sprchla
s vínem má vzpomínka, nejomamnější z vín!
