Zamračené nebe
Charles Baudelaire
Zdá se, že zraky tvé jsou mlhou zastřené.
Tvé oči tajemné (šedé či zelené?),
hned něžné, zasněné, hned kruté zas,
jak zrcadlily by nezúčastněný čas.
Vzpomeň, jak vlahé dny, jež opar zamlží,
citlivé bytosti rozplakat dokáží
když duši uspanou tím smutkem neznámým
jim nervy vznícené ničí posměchem svým.
Ty připomínáš mi vzdálená pohoří,
jež v mračném příkrovu se v slunci rozhoří...
Jak záříš, krajino, když do slz deštivých
se noří paprsky pronikající z mlh.
Ó ženo záludná, ó svůdné krajiny!
Uměl bych se radovat se stejně ze zimy
a znal bych využít tu dobu zákeřnou
pro radost ostřejší nad čepel ledovou?
Přeložil Gustav Francl
