Zapření svatého Petra
Charles Baudelaire
Co s mořem prokletí Bůh sobě počíná,
jež stoupá denně výš, kde sídlo Serafína?
Jak tyran přecpaný spoustami mas a vína
při našem rozkošném rouhání usíná.
Ty vzdechy mučených, popravovaných sten
lze hudbou opojnou zajisté právem zváti,
když přese všechnu krev, jež rozkoš jeho platí,
Pán nebes dosavad jí není přesycen!
Zahrady Olivetské vzpomeň, Kriste, sobě!
Tam ve své prostotě jsi kleče volal k nebi,
k tomu, jenž smál se jen, když zatloukali hřeby
odporní katané v tvé živé ruce obě,
když tenkrát viděl jsi, jak na tvé božství plila
opilá čeládka z kuchyně sběhlá, stráže,
a trny cítil jsi koruny, již ti váže
na hlavu, ve které nesmírná Lidskost žila;
pod tíží strašlivou nalomeného těla,
kdy natažené tvé se prodloužily ruce,
krev s potem stékala po tvářích, zbledlých v muce,
a za terč pro všechny ta holota tě měla,
zda tehdy vzpomněl jsi na přešlý den ten skvělý,
slib splnit odvěký kdy k lidu přicházel jsi,
na krotké oslici kdy v Jeruzalém jel jsi
po cestě, větvemi již, květy poházeli?
Kdy v srdci s nadějí a všecek plný sily
hanebné kupčíky jsi z chrámu vybičoval,
v něm posléz pánem byl. Výčitky, jež jsi choval,
hloub dřevce žoldnéřů zda bok tvůj neranily?
Odejdu spokojen se světa dozajista,
kde jako bratr čin se nepřidruží ke snu.
Kéž s mečem zacházím a kéž tím mečem klesnu.
A chválit mohu jen, že Petr zapřel Krista!
