Žehnání
Charles Baudelaire
Když moci nejvyšší v svých hůrách nařídí to
a na tom světě běd se Básník objeví,
zděšená rodička, jíž Bohu jest již líto,
pozvedne k Nebi pěst a rouhajíc se dí:
"Ach, že jsem nevrhla spíš celé klubko zmijí,
než abych živila tu směšnou ratolest!
Prokleta budiž noc se slastmi, které míjí,
za kterých počalo mé břicho již můj trest!
Protože ze všech žen jsi mne chtěl mít tou ženou,
jež v smutném manželu má odpor probouzet,
a ježto nemohu tu zrůdu pokřivenou
jak lístek milencův do ohně vrhnout zpět,
já obrátím Tvou zášť, jež příliš těžká je mi,
na nástroj prokletý té strašné zvůle Tvé
a tak ten zákrsek vždy budu tisknout k zemi,
že nikdy nezvedne své puky morové!"
Tak v nářku polyká své záští slintající,
pro Boží záměry bez porozumění,
a sama v Geheně se stará o hranici,
jež matkám za hříchy je přisouzena v ní.
Provázen Andělem, v jehožto chráněnství je,
ten vyděděnec však se sluncem opíjí
a všechno, co kdy jí, a všechno, co kdy pije,
pokládá za nektar a za ambrosii.
Hovoří s oblakem, se zefyrem si hraje,
na cestě křížové se zpěvem opájí,
a Duch, jenž bloudí s ním, se rmoutí, poznávaje,
že je tak veselý jak ptáče na háji.
Ti, jež by miloval, naň patří s hrůzou v zraku,
či hledí, smělejší před jeho mírností,
vyloudit z něho pláč, a krutí, bez rozpaků
zkoušejí na něm moc své tajné hrubosti.
Jak v chléb, tak ve víno, jímž, ubožák, se sytí,
míchají špínu slin a popel v zlovůli,
všech věcí, jichž se tkne, se pokrytecky štítí
a vyčítají si, že v jeho stínu šli.
A jeho milenka jde křičíc na náměstí:
"Když se mu zdá, že mám ke zbožnění dost krás,
já chci si na způsob těch starých model vésti
a jako ony se dám pozlacovat zas.
A nardy, kadidly, myrhami, klaněními
a vůní mas a vín pak budu mámit se,
zvědava, zda jsem s to v tom srdci, patřícím mi,
nejvyšších božských poct si dobýt smějíc se.
A až se nabažím té bohaprázdné frašky,
položím na něj spár své ručky v závrati,
a moje nehtíky mu budou bez překážky
jak drápy Harpyjí až k srdci vnikati.
Jak ptáče, jež se chví, mrouc plno nepokoje,
mu z hrudi vytrhnu to rudé srdce ven,
a abych ztišila to drahé zvíře svoje,
já, pohrdajíc jím, je jemu hodím v plen!"
A Básník pozdvihne své zbožné paže prose
a spatří vzhlížeje na Nebi trůn se stkvět,
a blesky, sršící mu z ducha skvoucího se,
jej zbaví pohledu na tento vzteklý svět:
"Dík Tobě, Bože můj, jenž dáváš utrpení
tak jako božský lék vši špínu léčící,
nejlepší z olejů, nad který jistě není,
ke svatým rozkoším nás připravující,
já vím, žes Básníkům přiřk' místo, důstojné jich,
v blažených kohortách svých svatých Legií
a že je povoláš na věčnou slavnost jejich,
kvas Trůnů, Mocností a Sil, jenž nemíjí.
Vím, že jen bolest je stav pravé vznesenosti,
do které nemohou se svět a pekla dát,
a pro svou korunu mystické zářivosti
- že musím úctu vždy a všude vzbuzovat.
Té krásné čelence, jež plna jasu plane,
by sotva stačily, byť Tebou vsazeny,
však skvosty Palmyry, pod písky zasypané,
či perly z mořských den a staré kameny
vždyť bude ze světla, jež čerpá svoji záři
ve svatém ohnisku původních paprsků,
a oči smrtelné, byť v plném lesku září,
jsou pouze jejich mdlá zrcadla bez lesklu!"
Přeložil Svatopluk Kadlec