Zpěv podzimu
Charles Baudelaire
I.
Sbohem, ty letních dnů, žel krátkých, jase skvělý,
brzo se vnoříme do temnot, kde je chlad!
Už slyším polena, jako by hrany zněly,
na dlažbu dvorů všech s duněním dopadat.
Zima zase pronikne mou bytostí: štvaní vzteklé
a tvrdé nad verši, zášť, hněv a mrazení.
Jak slunce uvízlé tam v polárním svém pekle
srdce se v zarudlý ledovec promění.
Při každém polenu, jež padne, strnu strachem;
při stavbě popravišť temnějších nezní ech.
Můj duch se podobá věži, jež padá prachem,
těžkými berany drcena ve svých zdech.
Z těch jednotvárných ran jako bych, zmořen, slyšel,
jak někde sbíjejí rakev. A pro koho?
Léto jsem, zdá se, žil jak včera; podzim přišel!
Ty temné rány zní jako odchod někoho.
II.
Mne zelenavý třpyt tvých dlouhých očí svádí,
dnes mi však ze všeho, má krásko, hořko je,
slunečno nad mořem nic mi tu nenahradí,
nic, ani láska tvá, ani tvé pokoje.
Přesto mi matkou buď, nenech se v citech zmásti,
že snad mám srdce zlé či lásky nehodné;
sestra či milenka, buď pomíjivou slastí
slavného podzimu či končícího dne.
Nakrátko! Čeká hrob; a nenasyta je to!
ach nech mne, na tvůj klín si hlavu složím rád,
chci tak, než oželím to bílé horké léto,
mírný a plavý jas podletí vychutnat!
Přeložil František Hrubín
