Po potopě
Jean Arthur Rimbaud
Jakmile vidina Potopy opadla,
zastavil se zajíc v jeteli a rozhoupaných zvoncích a pomodlil se přes pavučinu k duze.
Ó! Drahokamy, které se skrývaly, květy, ketré už prozřely.
Na velké špinavé ulici byly krámky postaveny a bárky odtaženy k moři, které stoupalo vzhůru jako na rytinách.
Krev se řinula u Modrovouse - na jatkách - v cirkusech, kde pod Boží pečetí bladla okna.Krev a mléko tekly proudem.
Bobři budovali. Z pohárků v kavárnách se kouřilo.
Ve velkém domě s okny, po kterých stále kanula voda, si děti ve smutku prohlížely podivuhodné obrázky.
Práskly dveře - a na návsy zamávalo dítě rukama, pozdraveno korouhvičkami a kohouty všude na zvonicích za divoké plískanice.
Paní *** si postavila piáno v Alpách. Mše a první přijímání byly slaveny u sta tisíc oltářů katedrály.
Karavany vyrazily na cestu. A hotel Splendid byl vystavěn v tříšti ledů a polární noci.
Poté Luna zaslechla šakalí kňučení na tymiánových pustinách - a klapající eklogy dřeváků v sadu. Pak mi ve fialovém rašícím porostu Eucharis řekla, že nastává jaro.
Rozčeř se, rybníku - val se a pěn po mostě a přes lesy - černá sukna a varhany - hromy a blesky - stoupejte a hřměte - vody a smutky, stoupejte, vyvolejte Potopy.
Neboť od té doby, co se rozlily - ach drahokamy propadlé do země a otevřené květy! - rozhostila se nuda a Královna, Čarodějnice, zapalující oharky v hliněné nádobě, nebude nikdy ochotna vyprávět, co ví a o čem se nám nesní.
