Pohádka
Jean Arthur Rimbaud
I.
Kníže byl pohněván, že se vždy zabýval jen vylepšováním obyčejné šlechetnosti.
Předvídal překvapivé zvraty lásky a podezříval své ženy, že svedou víc než tu přívětivost, kterou zdobí nebe a přepych.
Chtěl poznat pravdu, hodinu opravdové touhy a uspokojení.
Ať to bylo či ne z přehnané zbožnosti. chtěl.
Měl aspoň dost rozsáhlou lidskou moc.
Všechny ženy, které jej poznaly, byly zavražděny.
Jaká spoušť v zahradě krásy! Pod šavlí mu blahořečily.
Ani si neporučil nové. - Ženy se objevily znovu.
Zabil všechny, kdo jej sledovali po lovu nebo na hostinách. - Všichni jej následovali.
Bavil se tím, že rdousil skvostná zvířata. Kázal pálit paláce.
Vrhal se na lidi a rozsekával je na kusy. - Dav, zlaté střechy, krásná zvířata existovala dál.
Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí!
Lid nehlesnul. Nikdo nenabídl své názory ku pomoci.
Jednoho večera cválal hrdě na koni. Objevil se Génius neskonalé, přímo nepoznané krásy.
jeho tvář a jeho držení slibovaly mnohačetnou a složitou lásku! nevýslovné, přímo neúnostné štěstí!
Kníže a Génius se pravděpodobně zahubili v opravdovém zdraví. Jak by na ně mohli neumřít? Zemřeli tedy společně.
Ale Kníže zahynul ve svém paláci v obvyklém věku. Kníže byl Génius. Génius byl Kníže.
Naší touze schází dokonalá hudba.
