Životy
Jean Arthur Rimbaud
I.
Ó nesmírné třídy svaté země, chrámové terasy! Co se stalo s brahmínem, který mi vysvětlil Přísloví? Vidím dokonce ještě stařeny z té doby tam odtud! Vzpomínám si na stříbrné a slunečné hodiny u řek, na venkovskou ruku na mém rameni a na naše doteky vstoje v pepřových pláních. - Vzlet šarlatových holubů hučí kolem mé myšlenky. - Byl jsem zde ve vyhnanství, měl jsem jeviště, kde jsem mohl hrát dramatická veledíla všech literatur. Ukázal bych vám neslýchaná bohatství. Pozoruji historii pokladů, které jste našli. Znám pokračování! Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká?
II.
Jsem vynálezce docela jiných zásluh než všichni mí předchůdci; přímo hudebník, nalezl jsem něco jako klíč k lásce. Nyní se jako urozený pán ze zakyslého kraje pod přísným nebem pokouším dojmout při vzpomínce na žebravé dětství, na učednictví nebo na příchod v dřevácích, na hádky, na pět nebo šest vdovectví a na několik sňatků, když mi má zatvrzelost zabránila naladit se jako mí kamarádi. Nelituji svého starého podílu na božské radosti: strohé povětří toho zakyslého kraje živí velmi vydatně můj příšerný skepticismus. Ale jelikož se ten skepticismus nemůže napříště rozvinout a jelikož jsem ostatně propadl novému trápení - očekávám, že se stanu velmi zlým bláznem.
III.
Poznal jsem svět v podkroví, kde jsem byl zavřený ve dvanácti letech, ilustroval jsem lidskou komedii. Ve sklepě jsem se naučil historii. Na jakési noční oslavě v jednom městě na Severu jsem potkal všechny ženy starých malířů. V jednom starém průchodu v Paříži mne naučili klasickým vědám. V jednom nádherném sídle, jež bylo obklopeno celým Orientem, jsem vykonal obrovské dílo a strávil slavný odpočinek. Promíchal jsem svou krev. Moje povinnost je mi odpuštěna. O tom už není zapotřebí ani přemýšlet. Pocházím skutečně ze záhrobí a nemám žádné příkazy.
