Opilý koráb
Jean Arthur Rimbaud
Když plul jsem po proudu bezcitných Veletoků,
bez plavců už jsem byl, kdovíkde zhynuli:
ječící Rudoši je všechny po útoku
svlékli a přibili co terče na kůly.
Mužsto sem, mužstvo tam, nedbal jsem, převážím-li
anglickou bavlnu či vlámské obilí.
Kam a jak ženu se, řeky si sotva všimly,
když už ty randály s posádkou skončily.
A druhou zimu pak v zuřivém burácení
jsem se hnal, temnější než mozek děťátek,
na Poloostrovech, urvaných souší, není
hrůz triumfálnějších, víc zmatku nad zmatek.
Potom jsem na moři křest bouří přijal zkrátka,
vlny své oběti válely sem a tam,
po deset nocí jsem tancoval jako zátka,
rád, že jsem z očí všem pitomým svítílnám.
Sladší než dužina kyselých jablek děcku,
do kostry jedlové mi voda vnikla pak,
omyla z modrých vín a z blitin špínu všecku
a odnášela pryč mé kormidlo a hák.
Od těch dob koupal jsem se v mléčné básni moří
hvězdami nasáklých, k zeleným azurům
hltavě přisátých, v něž vzníceně sw noří
tvář utopencova, bledá a plná dum,
kde modra potřísniv a delíria víry
a rytmy loudavé, jak mihotá se den,
prudší než alkohol, širší než vaše lyry,
kvas hořkých ryšavin se z lásky perlí ven.
Znám smrště, oblohy, jež blesky roztínají,
znám proudy, příboje a znám i večery
a úsvit vznícený jak holubice v máji,
a zřel jsem skutečnost vší vaší chiméry,
západ, jenž polosvit, mystický, hrůzyplný,
po zfialovělých sedlinách prostírá,
rekům z her pradávných se rovnající vlny,
jež s chvěním chocholů se nesou do šíra.
Snil jsem noc zelenou oslepujících sněhů,
polibků, zvolna se v zrak moří nořících,
šum neslýchaných míz v šíleném koloběhu,
zpěv modrých fosforů, v žluť procítajících.
Měsíce hleděl jsem, jak příboj s hysterií
páření v kravínech na bradle skáče, řve,
ó nikdy mordy těch funivých moří v říji
zářivé chodidlo Marie nepotře.
A plul jsem - víte to? - kol Florid plných divů,
kde květy mísí se s očima pardálů,
lidská pleť s uzdou duh, napjatou od přílivu
k obzorům nad stády sinavých přívalů.
Kvasící bažiny, obrovskou vrši z proutí,
v ní Leviatana hnít v sítí viděl jsem,
a strašné masy vod, jak v bezvětří se hroutí,
dálky, jak v propasti se řítí s rachotem,
ledovce, perleť vln a slunce stříbroskvoucí
a hnědé zálivy, ohyzdné vraky v nich
a obří hroznýše, v pachu se hnusně troucí,
co žráni od štěnic padají ve větvích.
Dorády modrých vln byl bych přál vidět dětem,
houf zlatých, zpěvných ryb. Mým poutím do dáli
žehnali květy pěn. A nevýslovným letem
tu a tam vichřice mě okřídlovaly.
Když jsem jak mučedník byl znaven pásy, póly,
tu moře, jehož vztek mě sladce kolébal,
s chapadly žlutými zvedlo své stinné stvoly:
jak žena klesl jsem a nemohl jsem dál.
A div ne ostrov už, jenž světlookých ptáků
trus a křik kolébá a věčnou šarvátku,
jen jsem se nadnášel a křehkou vazbou vraku
neživá těla v sen klesala pozpátku.
Tu v hřívě zálivů ztracen, tu do éteru
bez ptactva orkány vrhán, já, bouřlivák,
jejž plachetnice Hanz, ni Monitory věru
by nevylovily, já, vodou zpitý vrak,
já, volný, který se z mlh fialových noří,
nebesa proráží jako zeď žířící
a soply azuru a svrabem slunce hoří,
lízátky pro váš vkus, vy skvělí básníci,
černými koníčky provázen, pluje dálkou,
já, břevno šílené, pln mlunných puchýřů,
když ultramariny všech obloh svoji pálkou
rozbíjel července do žhnoucích trychtýřů,
já, jenž se otřásal, když uslyšel jsem živě
řvát hustý Maelstrom, ryk behémontích tlam,
věčný tkáč modravých strnutí, lítostivě
na staré předprsně Evropy vzpomínám.
Ostrov s oblohou, jež zeje hrůzyplně,
i archipely hvězd jsem viděl planoucí:
snad právě v exilu těch nocí nesčíselně
zlatého ptactva spí, ó Sílo budoucí!
Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.
Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.
Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.
Ó kéž mi praskne kýl! Kéž zmizím v hlubinách!
toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku
po černé, studené kaluži u křoví,
v níž vonným soumrakem hoch pouští si, pln smutku
lodičku křehoučkou jako motýl májový.
Už lodě s bavlnou předhonit nemám síly,
ve vašem stesku spíš, ó vlny, utonu,
ani plout nádherou vlajek a mířit k cíli
sledován hroznýma očima pontonů!
(z francouzštiny přeložil František Hrubín)