Opilý koráb
Jean Arthur Rimbaud

Když jednou po proudu bezcitných řek jsme pluli,
já náhle necítil už tah svých vláčníků,
rudoši pobili nahými pestré kůly
a dělali si z nich své terče za křiku.

Nestaral jsem se dál už vůbec o posádku,
anglickou bavlnu a vlámské obilí.
Když vřava s vláčníky se skoncovala vkrátku,
tu řeky, jak jsem chtěl, mě potom nosily.

Té zimy, tupější než hlava batolátek,
já vzteklým vzdutím vln jsem běžel celý čas,
a triumfálnější, vše zmáhající zmatek
nezkusil, utržen, sám poloostrov as.

Pak se mi dostalo svěcení od orkánu.
Jak zátka deset dní jsem tančil na vlnách,
těch věčných kolébkách objetí oceánu,
nežele majáků s tím hloupým okem v tmách.

Sladší než dítěti dřeň pláňat bez vší chuti,
mi vnikl v kocábku proud brčálových vod,
smyl skvrny po víně a stopy po vrhnutí
a smetl kormidlo a kotvu o překot.

A od té chvíle jsem se koupal v básni moří,
nasáklých hvězdami a mlékem jejich drah,
hryzoucích sinou modř, kam strháván se noří
jak ponor pobledlý mdlý utopenec v snách,

kde třísníc blankyty, ta zvláštní deliria
a rytmy pomalé za žlutých svitů dne,
prudší než alkohol a širší než má lyra,
vře plna hořkosti rez lásky milostné!

Znám nebe rozpuklé sty blesky, divou bóru,
znám proudy, příboje, znám tichý podvečer,
jak hejno holubů se vzněcující zoru,
a mnohdy uzřel jsem, co klamně člověk zřel.

Tak slunce v západu mystické hrůzy plné
plát na fialových protáhlých sedlinách
a vlny valit v dál své přílby nesčíslné
jak herci v antických, nadmíru starých hrách.

Já snil jsem o nocích oslňujících sněhů,
polibcích v očích vod se pnoucích nahoru,
o mízách proudících v divokém koloběhu
a o modrozlatém vzbuzení fosforů.

Měsíce viděl jsem vzedmutou vlnu kránu
jak kravín vznícený se sápat na skály,
nemysle, že by kdy tu mordu oceánu
zářivé Marie svou patou zdeptaly.

Viděl jsem Floridy, panthery v lidském těle,
jichž oči od květů je těžko rozpoznat,
a duhy, napjaté tak jako uzdy skvělé,
pod mořským obzorem na hřbetech siných stád.

Já viděl bažiny, obrovské koše kvasu,
kde v hustém rákosí sám Leviathan tlí,
hroucení vodních spoust za bezvětrných časů
a dálky pádící do temných propastí,

stříbrná slunce, kry a perleťové vlny,
řeřavá nebesa a vraky v zátokách,
kde hadí nestvůry, svých žravých štěnic plny,
padají se stromů, šíříce černý pach.

Kéž děti viděly ty lány modrých plání,
rej zpěvných zlatých ryb na vlnách s květy pěn,
žehnajícími mně za toho odpoutání,
já větry strašnými jsem býval okřídlen.

Častokrát, unaven již zónami a póly,
oceán, jehož vzlyk mě ukolebával,
zdvih ke mně zvonečky se žlutavými stvoly,
a já jak žena pak jsem klečet zůstával,

už ostrov, nesoucí trus plavookých ptáků,
nenechávajících svých haštěřivých vád,
já dál plul, když se mi přes křehkou kostru vraku
spouštěli pozpátku k dnu utopenci spat,

já, koráb ztracený, pod vlasy zátok skrytý,
zavátý v étery, kam sotva kdy pták vzlét,
já, jehož smutný vrak, až k smrti vodou zpitý,
by plachetnice Hanz či škunér nevyzved,

já, volný, kouřící, sivou mhou zahalený,
já, který provrtal nebe v ohni jak zeď
se slunci lišeji a modravami hleny,
pro hodné básníky sladkými jako med,

já, který pospíchal jak prkno bouří hnané,
pln elektrických ryb, koníčky sledován,
když srážel červenec svým kyjem hvězdné báně,
šmolková nebesa s trychtýři žhavých ran,

já, zděšen, slyšel-li na sto mil vzdálenosti
říjící maelstromy a behémoty řvát,
já, věčný přadlák tich těch modrých nehybností,
val staré Evropy bych viděl velmi rád.

Znám hvězdný archipel, znám ostrov, nebe líté,
dokořán veslaři, ohnivě rudnoucí.
V těch nocích bezedných to ve vyhnanství spíte,
bezpočty fénixů, ó Sílo budoucí?

Já však až příliš lkal. Dni bolí, bez milosti.
Měsíce ukrutné a slunce krutá jsou.
Láska mě nafoukla opojnou malátností.
Ať mi jen praskne kýl! Ať zmizím pod vodou!

Dnes, chci-li v Evropě snad jakou vodu tůní
- chci chladnou černou louž, po které přikrčen
si pouští smutný hoch v soumraku plném vůní
svou loďku křehoučkou jak motýl první den.

Pln vaší nyvosti nemohu, vlny, zbavit
koráby s bavlnou už brázdy na vlnách,
plout pyšným vlajkovím a svobodně se plavit
před zraky pontonů, z kterých jde na mne strach!


(z francouzštiny přeložil Svatopluk Kadlec)