Města
Jean Arthur Rimbaud
To jsou města! Lid, pro který se pozvedla snová Apalačská a Libanonská pohoří!
Křišťálové a dřevěné chaty, jež se posunují po neviditelných kolejích s kladkách. Staré krátery, obklopené
měděnými kolosy a palmamy, řvou melodicky v ohních. Milostné oslavy zvoní v průplavech, zavěšených za
chatami. Lov zvonkoher křičí v průsmycích. Sbory obřích zpěváků se sbíhají v oblecích a s pestrobarevnými
praporci jako světlo na vrcholcích. Na plošinách uprostřed propastí vytrubují svou neohroženost Rolandové.
Na lávkách v hlubinách a na střechách hostinců nebeský žár zavěšuje prapory na stožáry. Zhroucení apoteóz
se připojuje k polím ve výšinách, kde se pohybují serafické kentaurky mezi přívaly. Nad úrovní nejvyšších
hřebenů moře zpěněné věčným rozením Venuše, obtěžkané orfeónskými loďstvy a šuměním perel a vzácných lastur -
občas ztemní smrtelnými zásvity. Na svazích povykují žně květů velkých jako naše zbraně a číše. Průvody Mab
v rezavých a opálových šatech vystupují ze strží. Nahoře jeleni s nohama ve vodopádu a v trní sají Dianino
mléko. Bakchantky z předměstí vzlykají a luna žhne a řve. Venuše vstupuje do jeskyní kovářů a poustevníků.
Skupiny strážních věží zpívají národní ideje. Z hradů, vystavěných z kostí, se line neznámá hudba. Všechny
legendy se valí a zápaly se hrnou do měst. Ráj bouří se hroutí. Divoši tančí bez ustání na oslavu noci.
V jednu chvíli jsem vstoupil do ruchu na bulváru v Bagdádu, kde společnosti zpívaly o radosti z nové práce
za hustého vanutí, a obcházely, aniž se mohly vyhnout pohádkovým přízrakům z hor, kde jsme se měli
opět shledat.
Jaké dobré paže, jaká krásná chvíle mi navrátí ten kraj, odkud pochází můj spánek
a moje sebemenší hnutí?
