Bdění
Jean Arthur Rimbaud
I.
Je to osvícený odpočinek, ani horečka ani ochablost, na loži nebo na louce.
Je to přítel, ani vřelý ani chabý. Přítel.
Je to milenka, ani trapička ani trápená. Milovaná.
Nehledaný vzduch a svět. Život.
Bylo to tedy tohle?
A sen vychladne.
II.
Osvětlení se vrací ke stromu budovy. Na obou koncích místnosti s nepůvabnou
výzdobou se spojují harmonická sklenutí. Stěna naproti bdícímu je psychologickým sledem vlysů, atmosférických
pásků a geografických nahodilostí. - Prudký a rychlý sen sentimentálních skupin s bytostmi všeho druhu mezi
všemi zjevy.
III.
Lampy a koberce při bdění hučí jako vlny v noci podél kostry lodi a kolem můstku.
Moře bdění jako Améliina ňadra.
Tapiserie až do poloviny roští z houští smaragdového odstínu, kam se
vrhají hrdličky bdění.
Deska z černého ohniště, skutečná slunce na pobřeží; ach,
studnice kouzel; tentokrát jediný pohled na úsvit.
