Království
Jean Arthur Rimbaud
I
NEDĚLE
Výpočty stranou, nevyhnutelné nestoupení z nebe a návrat vzpomínek a usedání rytmů obývají příbytek, hlavu a svět ducha.
- Kůň pádí po předměstské dostihové dráze a podél polí a lesních porostů, proniknutý uhelným morem. Ubohá žena z dramatu vzdychá někde ve světě po nepravděpodobných loučeních. Desperáti teskní po bouři, opojeni a ranách. Malé děti dusí kletby podél řek. -
Zahajme znovu hledání za hluku ničivého díla, které se shromažďuje a stoupá v masách.
II
SONET
Člověče obyčejného ustrojení, nebylo snad tělo plodem zavěšeným v sadu, ó dny dětství! Nebylo pokladem k promrhání; a nebylo milování nebezpečím nebo silou Psýchy? Země měla svahy úrodné na knížata a na umělce, a původ a rasa vás nutily k zločinům a ke smutku: svět, váš osud a vaše nebezpečí. Ale nyní, když je ta dřina u konce, jsi s těmi tvými výpočty a netrpělivostmi už jenom vaším tancem a vaším hlasem, nezachyceným a nenuceným, i když z důvodu dvojjedinosti invence a úspěchu v bratrském a diskrétním lidství ve vesmíru bez obrazů - síla a právo odrážejí tanec a hlas, teprve nyní doceněné.
III
DVACET LET
Poučné hlasy odezněly. Přirozená vznešenost hořce ochabla... Adagio. Ach, jinošské sobectví bez konce, snažný optimismus: svět byl toho léta plný květů! Nápěvy a tvary odumírají... Sbor pro uklidnění nemohoucnosti a nepřítomnosti! Sbor sklenic nočních melodií... Vždyť nervy rychle odplynou.
IV
Jsi doposud u Antonínova pokušení. Vzepětí snaživosti ukráceno, záchvěvy mladické pýchy, skleslost a děs. Ale ty se pustíš do té práce: všechny harmonické a architektonické možnosti budou vířit kolem tvého příbytku. Dokonalé, neočekávané bytosti se nabídnou k tvým pokusům. Do tvého okolí zasněně vplyne zvídavost dávných zástupů a lenivého přepychu. Tvoje paměť a tvé smysly budou jen živinou pro tvůj tvůrčí rozmach. Pokud jde o svět, až odejdeš, co se s ním stane? V každém případě nic z dnešní podoby.
