Génius
Jean Arthur Rimbaud
Je laskavost a přítomnost, protože on otevřel svůj dům zimní pěně a letnímu hukotu, pročistil nápoje i potravu, on, který je kouzlo prchavých míst a nadlidská rozkoš při zastavení. Je laskavost a budoucnost, síla a láska, kterou my, kteří vězíme v zuřivosti a mrzutosti, vidíme plynout po bouřném nebi a na extatických praporech.
Je láska, přesná a znovuobjevená míra, nádherný a nečekaný rozum i věčnost: milovaný stroj osudových vlastností. Všichni jsme měli hrůzu z jeho i našeho ústupku: ó potěšení našeho zdraví, vznět našich schopností, sobecká něha i vášeň k němu, jenž nás miluje po celý svůj nekonečný život...
A my ho voláme zpět a on putuje... A jestliže Obdiv pomine, zní, jeho příslib zní: "Pryč s těmi pověrami, s těmi starými těly, s těmi rodinami a s těmi věky. Vždyť tato epocha skončila!"
On neodejde, nesestoupí z nebe, nedovrší to vykoupení ženské zloby a mužské radosti a celého toho hříchu: neboť už se stalo, on je, a stále milován.
Ó jeho vzdechy, jeho tváře, jeho pouti; hrozný úprk dokonalosti tvarů a činnosti.
Ó plodnost ducha a nesmírnost světa!
Jeho tělo! Vysněné odpoutání, lámání milosti zkřížené s novým násilím!
Jeho zrak, jeho zrak! všechno dávné klekání a pozvednuté tresty v jeho následku.
Jeho světlo! zrušení veškerého znělého a pohyblivého utrpení za intenzivnější hudby.
Jeho krok! stěhování ještě velkolepější než dávné nájezdy.
Ó on a my! hrdost dobrotivější než ztracená milosrdenství.
Ó světe! a jasný zpěv nových neštěstí!
Poznal nás všechny a všechny nás miloval. Naučme se ho volat v tuto zimní noc od mysu k mysu, od bouřlivého pólu k zámku, od zástupu k pobřeží, od pohledů k pohledům, sil a ochablých citů, hledět k němu, odesílat jej pryč a pod přílivy a z výše sněžných pouští sledovat jeho zraky, jeho dech, jeho tělo, jeho jas.
