Noc v pekle
Jean Arthur Rimbaud

    Pozřel jsem pořádný doušek jedu. - Třikrát budiž požehnána rada, které se mi dostalo! - Útroby mi hoří. Síla jedu mi kroutí údy, znetvoruje mě, sráží mne k zemi. Umírám žízní, dusím se, ani křičet nemohu. Je to peklo, věčné utrpení! Vidíte, jak se oheň znovu vzněcuje! Hořím, jak se patří. Odejdi, satane.
    Zahlédl jsem přeměnu v dobro, ve štěstí, ve spásu. Zda mohu popsat to vidění, pekelné povětří nesnáší chvalozpěvy! Byly to milióny kouzelných bytostí, skvělý duchovní koncert, síla a mír, vznešené touhy, co já vím?
    Vznešené touhy!
    A je to pořád ještě život! - Zdali je zatracení věčné! Člověk, který se chce poškozovat, je opravdu zatracený, že? Myslím, že jsem v pekle, tedy jsem tam. To je důsledek katechismu. Jsem otrokem svého křtu. Rodiče, způsobili jste moje neštěstí a svoje taky. Ubohý nevinný! Pohanům peklo nehrozí. - Je to pořád ještě život! Později budou rozkoše zatracení ještě silnější. Zločin sem, rychle, ať upadnu do nicoty podle lidského zákona.
    Zmlkni, no tak zmlkni!... Je to hanba, výčitka: Satan, který říká, že oheň je odporný, že má zloba je příšerně pitomá. - Dost!... Omyly, které mi našeptávají, kouzla, falešné vůně, dětinská hudba. - A přece mám pravdu, že vidím spravedlnost: mám úsudek zdravý a hotový, jsem přichystán na dokonalost. Pýcha. - Kůže na hlavě mi vysychá. Slitování! Pane, mám strach. Mám žízeň, takovou žízeň. Ach, dětství, tráva, déšť, jezero na kamenech, svit luny, když zvonice odbíjela dvanáct... v tuto hodinu je na zvonici ďábel. Marie! Svatá Panno!... - Hrůza z mé hlouposti.
    Nejsou na světě poctivé duše, které mi přejí jen dobro... Pojďte... Mám podušku na ústech, neslyší mne, jsou to přízraky. A pak, nikdy nikdo nemyslí na druhého. Ať se nikdo nepřibližuje. Jsem cítit spáleninou, to je jisté.
    Přeludů je bezpočtu. Tím jsem opravdu vždycky trpěl: ztrátou víry v historii, zapomnětlívostí na zásady. Pomlčím o tom: básníci a blouznivci by žárlili. Jsem tisíckrát nejbohatší, buďme skoupí jako moře.
    No tohle! Hodiny života se právě zastavily. Už nejsem na světě. - Bohosloví lze věřit, peklo je bezpochyby dole - a nebe nahoře. - Extáze, zlý sen, spánek v plamenném hnízdě.
    Kolik je zlomyslnosti v pozornosti přírody. Satan Ferdinand rozsévá divoké símě. Ježíš kráčí po purpurovém trní, ani je neohne. Ježíš kráčel po rozčeřených vodách. Svítilna nám jej ukázala, jak stojí, bílý, s tmavými copy, na úpatí smaragdové vlny.
    Odhalím všechna tajemství: náboženská i přírodní, smrt, zrození, budoucnost, minulost, kosmogonii, nicotu. Jsem mistr fantasmagorií.
    Poslouchejte!...
    Mám všestranné vlohy! - Není tady nikdo a je tu někdo: nechtěl bych promrhat svůj poklad. - Chce někdo černošské písně, rajské tance? Abych zmizel, abych se ponořil a hledal prsten! Chce? Vyrobím zlato, léky.
    Důvěřujte mi tedy, víra povznáší, vede, léčí. Pojďte všichni - i malé děti - abych vás utěšil, ať se otevře pro vás jeho srdce - zázračné srdce! Ubožáci, pracovníci! Nežádám modlitby; jen s vaší důvěrou budu šťasten.
    - A mysleme na mne. Proto tak málo lituji světa. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování.
    Dělejme všechny možné obličeje.
    Rozhodně jsme mimo svět. Už ani hlásek. Ztratil jsem hmat. Můj zámek, moje Sasko, moje vrboví. Večery, rána, noci, dny... Jsem unaven!
    Měl bych mít svoje peklo pro zlost, svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert.
    Umírám únavou. Je to hrob, odcházím k červům, hrůza hrůz! Satane, posměvači, chceš mne rozptýlit svými kouzly. Protestuji! Žádám nabrat na vidle, kapku ohně.
    Ach! Vystoupat opět k životu! Pohledět na naše ohavnosti. Atén jed, ten tisíckrát prokletý polibek! Moje slabost, krutost světa! Můj Bože, slitování, skryjte mne, chovám se tak špatně! - Jsem skryt a nejsem.
    To je oheň, který se rozpaluje se svým zatracencem.