Třeštění
Jean Arthur Rimbaud

I.

POŠETILÁ PANNA
PEKELNÝ MANŽEL

    Poslyšme zpověď pekelného druha:
    "Ó božský Choti, Pane můj, neodmítejte zpověď té nejsmutnější z vašich služebnic. Jsem zatracená. Jsem opilá. Jsem nečistá. To je život!
    Promiňte, božský Pane, promiňte! Ach! Promiňte. Kolik slzí! A kolik srdcí ještě později, doufám!
    Později poznám božského Chotě! Narodila jsem se Jemu podrobená. - Ten druhý mne teď může udeřit!...
    Nyní jsem na dně světa! Ó mé přítelkyně!... ne, přítelkyně ne. Nikdy podobné třeštění ani mučení. Je to tak hloupé!
    Ach! Trpím, křičím. Opravdu trpím. A přece je mi všechno dovoleno, jsem obtížena pohrdáním těch nejvíce opovrženíhodných srdcí.
    Konečně, učiňme toto doznání, i kdybychom je měli ještě dvacetkrát opakovat - stejně nudné, stejně bezvýznamné!
    Jsem otrokyní pekelného Chotě, který uvedl v zatracení pošetilé panny! Je to opravdu ten démon. Není to přízrak, není to přelud. Ale mne, která ztratila moudrost, zatracená a pro svět mrtvá - mne nezabijí! - Jak vám jej popsat! Už neumím ani mluvit. Jsem sklíčená, pláču, bojím se. Trochu čerstvého povětří, Pane, chcete-li, zachce-li se Vám!
    Jsem vdova. - Byla jsem vdova. - Ale ano, byla jsem kdysi opravdu vážná a nezrodila jsem se proto, abych se stala kostrou!... On byl skoro dítě. Jeho tajemná něžnost mne svedla. Zapomněla jsem na veškerou svou lidskou povinnost a šla za ním. To byl život! Pravý život není. Nejsme ve světě. Jdu tam, kam on, musí to být. A často se nechá unést proti mně, mně, ubohé duši. Démon! - Je to Démon, víte, to není člověk."
    Říká: ,Nemiluji ženy. Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. Jsou schopny chtít jenom zajištěné postavení. Jakmile je získají, srdce a krása jdou stranou: zbude jenom chladné pohrdání, dnešní potrava manželská. Nebo vidím ženy. jež jeví známky štěstí, ze kterých bych mohl udělat dobré kamarádky, ale které narazí na hrubce, citlivé asi jako hořící hranice.'
    Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. Jsem ze vzdálené rasy: mí otcové byli Skandinávci: probodáváli si boky, pili vlastní krev. - Pořežu se po celém těle, budu se tetovat, chci se stát šeredným jako Mongol: uvidíš, budu řvát po ulicích. Chci opravdu zešílet vzteky. Nikdy mi neukazuj klenoty, plazil bych se a svíjel na koberci. Chtěl bych, aby mé bohatství bylo všude poznamenáno krví. Nikdy nebudu pracovat.' Po několik nocí se mne jeho démon zmocňoval, váleli jsme se, bojovala jsem s ním! - V noci se často opilý zastavoval na ulicích a v domech, aby mne smrtelně vyděsil. - ,Opravdu mi uříznou hlavu; bude to nechutné.' Ó ty dny, kdy chce kráčet jako podoba zločinu!
    Někdy mluví jakýmsi něžným nářečím o smrti, která vede k pokání, o nešťastnících, kteří jistě existují, o úmorných pracích, o odchodech, které rvou srdce. V brlozích, kde jsme se opíjeli, plakal při pohledu na ty kolem nás, dobytek bídy. Zdvihal opilce na černých ulicích. Měl slitování jako matka, když se zlobí na malé děti. - Odcházel roztomile jako holčička při náboženství. - Předstíral, že se vyzná ve všem, v obchodě, v umění, v lékařství. - Chodila jsem za ním, muselo to být!
    Viděla jsem veškerou nádheru, kterou se v duchu obklopoval; šaty, sukna, nábytek: půjčovala jsem mu zbraně, jinou tvář. Vnímala jsem všechno, co ho dojímalo, jak by to chtěl vytvořit pro sebe. Když se mi zdálo, že má ducha netečného, sledovala jsem ho daleko při jeho podivných a složitých činnostech, dobrých nebo špatných: byla jsem si jista, že nikdy neproniknu do jeho světa. Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život! Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. Konečně jeho milosrdenství je začarované a já jsem jeho zajatkyní. Žádná jiná duše by neměla dost síly - síly beznaděje! - aby ho snášela, aby jím byla chráněna a milována. Ostatně nepředstavovala jsem si ho s jinou duší: myslím, že vidíme svého Anděla, nikdy Anděla někoho jiného. Byla jsem v jeho duši jako v paláci, jejž vyklidili, aby neviděli osobu tak málo vznešenou jako vy: to je všechno. Bohužel! Byla jsem na něm úplně závislá. Avšak co chtěl udělat s mou plytkou a chabou existencí? Nedělal mne lepší, pokud mne nepřiváděl k smrti! Někdy jsem mu říkala, smutná a pohněvaná: Já tě chápu. Krčil rameny.
    Jak se můj zármutek neustále obnovoval a jak jsem shledávala, že jsem ve svých očích zbloudilejší - stejně jako v očích všech, kdo by na mne chtěli pohledět, kdybych nebyla navždy odsouzena k zapomnění všemi! - měla jsem stále větší hlad po jeho dobrotě. Jeho polibky a jeho přátelská objetí, to bylo opravdu jako nebe, temné nebe, do něhož jsem vstupovala a kde bych chtěla být opuštěna, ubohá, hluchá, němá, slepá. Už jsem si na to zvykala. Viděla jsem nás dva jako hodné děti, které se smějí procházet Rájem smutku. Souzněli jsme. Dost dojati jsme pracovali spolu. Ale po pronikavém pohlazení říkal: ,Jak se ti bude zdát směšné, čím jsi prošla, až tady nebudu. Až nebudeš mít moje paže kolem krku ani moje srdce, aby ses o ně mohla opřít, ani moje ústa na svých očích. Protože jednoho dne budu muset odejít hodně daleko. A pak, já musím pomáhat druhým: je to moje povinnost. I když to není vůbec vábné..., dušinko!' Okamžitě jsem vytušila, že po jeho odchodu budu trýzněna závratí, že budu uvržena do nejhroznějšího stínu: do smrti. Nutila jsem ho, aby mi slíbil, že mne neopustí. Učinil dvacetkrát ten milenecký slib. Bylo to stejně lehkovážné, jako když jsem mu říkala: Já tě chápu.
    Ach, nikdy jsem na něho nežárlila. Myslím, že mne neopustí. Co bude? Nemá potuchy, nikdy nebude pracovat. Chce žít jako náměsíčný. Že by mu pouze jeho dobrota a milosrdenství daly právo žít ve skutečném světě? Chvílemi zapomínám na soucit, do něhož jsem upadla: on mne posílí, budeme cestovat, budeme lovit na pouštích, budeme spát na dlažbě neznámých měst, bez trápení a bez starostí. Nebo se probudím a zákony a mravy se promění - díky jeho magické moci - a svět zůstane stejný a přenechá mne mým touhám, radostem, mé bezstarostnosti. Ach, poskytneš mi dobrodužný život, který existuje v dětských knihách, abys mne odškodnil za to, že jsem tolik trpěla? On nemůže. Neznám jeho ideál. Řekl mi, že je mu líto, že doufá, že se mě nemusí týkat. Mluví s Bohem? Možná bych se měla obrátit k Bohu. Jsem na samém dně propasti a nedokážu se už modlit.
    Kdyby mi vysvětlil své smutky, pochopila bych je víc než jeho posmívání? Napadá mě, tráví hodiny tím, že mi haní všechno, co mne mohlo na světě dojmout, a pohoršuje se, když se rozpláču.
    ,Vidíš toho elegantního mladíka, co vchází do krásného a poklidného domu: jmenuje se Duval, Dufour, Armand, Maurice, co já vím? Jedna žena se oddala lásce k tomu zlotřilému hlupákovi: zemřela a je z ní teď určitě světice v nebi. Budeš moje smrt, jako přivodil smrt té ženě. Je to náš osud, patří nám, milosrdným srdcím...' Bohužel měl dny, kdy všichni činorodí muži se mu zdáli jako hračky, které směšně třeští: smál se příšerně, dlouho. - Potom se zase choval jako mladá matka, jako milovaná sestra. Kdyby byl méně divoký, byli bychom zachráněni. Ale jeho laskavost je tak smrtonosná. Jsem mu podrobena. -Ach! Jsem šílená!
    Jednoho dne možná zázračně zmizí; ale já musím vědět, zda má vystoupit na nebe, abych se mohla podívat na nanebevzetí mého malého přítele!"
    Divná domácnost!