Ráno
Jean Arthur Rimbaud
Neprožil jsem snad jednou laskavé, hrdinské, báječné mládí, které jsem zapsal na zlaté listy - příliš mnoho štěstí! Jakým zločinem, jakým omylem jsem si vysloužil svou nynější slabost? Vy, kteří tvrdíte, že zvířata vzlykají zármutkem, že nemocní si zoufají, že mrtví mají zlé sny, pokuste se vyprávět o mém pádu a o mém spánku. Já se nemohu vyjádřit lip než žebrák se svým věčným Pater a Ave Maria. Už neumím mluvit!
A přece si dnes myslím, že jsem dokončil zprávu o pekle. Bylo to opravdu peklo; to staré, jehož brány otevřel syn člověka.
Moje unavené oči se stále probouzejí ze stejné pouště do stejné noci pod stříbrnou hvězdou, stále, aniž by se dojali Králové života, ti tři mágové, srdce, duše, duch. Kdy půjdeme přes písčiny a přes hory pozdravit zrod nové práce, nové moudrosti, útěk tyranů a démonů, konec pověry, klanět se - jako první! - Svaté noci na zemi!
Nebeský zpěv, pochod národů! Otroci, neproklínejme život.
