Spící
Edgar Allan Poe
Za jedné letní tesknice
jsem bděl při svitu měsíce,
jenž se zlatého okraje
setřásal mlhy do kraje,
s nějž tekly v kapkách na obzor
na dlouhé hřbety velehor
a zdlouha tekly po poli
do vesmírného údolí.
Na hrobě rozmarýn má strach;
leknín si hoví na vlnách;
zamžená stáda beránků
se ubírají ke spánku;
hladina jezer zdá se chvět
jak Léthé, spící tisíc let,
již neprobudí celý svět.
Spí Krása! Kde je souzeno
(Tvé okno není zavřeno)
spát Tobě, krásná Ireno!
Tma táhne, paní, ze všech stran -
a Ty máš okno dokořán?
vítr, jenž hýbá větvemi,
proklouzl žaluziemi,
subtilní vánky, tančící
probíhají Tvou světnicí,
shrnují roušku z poslete,
tak bázlivě - tak vesele -
hleď, nad brvami chvějí se,
pod nimiž duše tají se
a po stěnách jak strašáci
se stíny duchů kymácí.
Ó, drahá paní, nemáš strach?
Proč a nač tu teď ležíš ve snách?
Jistě jsi přešla přes hrady
okrášlit tyto zahrady!
Tvá divná bledost, divný šat,
tvé dlouhé vlasy, jež mám rád,
ten svatý klid a divný chlad!
Hleď na ni, v spánek zabranou,
ó kéž jí spící, bezbranou
má nebe pod svou ochranou!
Ten pokoj změněn v posvátnější,
to lůžko v melancholičtější,
kéž Bůh jí chmury zaplaší,
ať ji už víckrát nestraší
zlé stíny v bílém rubáši.
Hleď na ni, v spánek zabranou,
ať je pod boží ochranou -
jen mučte, červi, bezbrannou -
V tom lese, jenž má dlouhý věk,
otevřte pro ni náhrobek -
jenž častokrát se otvíral
jak křídlo dveří, když jed král
v triumfu zbraní - jako vchod
do hrobky, v níž spí starý rod -
odlehlou hrobku, vězení,
na jejíž portál v zděšení
házela v dětství kamení -
tu hrobku s dveřmi, za nimiž
se nerozlehne víckrát již
hlas, kterým tenkrát volala,
když smrt tam v hloubi vzdychala.
Přeložil Vítězslav Nezval
