Město v moři
Edgar Allan Poe
Trůn smrti ční bez svatozáře hvězd
v nejpochmurnějším městě ze všech měst,
kde táhnou černé mraky od pólů
a kde při míruplném hlaholu
je zlo i dobro věčně pospolu.
Stráž věží, oltář, staré opery,
(čas neotřásl žádnou, jaký div!)
jsou plny démonické nádhery
a vítr neubral jim temných zdiv -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.
V to městě noci věčně černá tma je,
jen občas z moře světlý prapor vlaje,
když bouře příšerně je rozzuří -
nad paláce a stará cimbuří,
nad štíty, burácejíc jako hrom,
nad hroty věží, nad královský dóm,
nad babylónské zdi a hipodrom,
nad besídky ve stínu mandloní,
nad květy, vytesané ve sloni,
nad oltáře a drahocené desky,
jichž proplítající se arabesky
proniká réva zářivými blesky -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.
Stín věží dává divnou předtuchu,
vše zdá se viseti jak ve vzduchu,
neb z pyšné věže města vyhlíží
jen smrt za obrovskými pilíři. -
Hrob zívá - otevřené svatyně
zívají v této vodní planině -
leč bohatství tu nedoutná jak stoh
z diamantových očí starých soch
a mrtví bez šperků a hedvábí
zde vody z jejich koryt nevábí,
vždyť ani vlnka nezčeří se, žel!
na této poušti z černých, chladných skel
a vítr neprozradí, že tu kdys
byl šťastnější a zalidněný mys
a nejen hladina, jež mrtvě hnije
a spící, bezoblačná letargie.
Leč viz, teď rázem rozvlnil se vzduch,
jakoby vlna rozvířila vodní kruh,
jakoby klesla věž o jeden schod
a rozvlnila vlny spících vod,
jakoby její špičky, jež se šklebí
dodaly prázdnot zastřenému nebi.
Teď mají vlny růžovější jas
a hodiny jsou znovu, znovu zas -
a když teď z klínu temných oblastí
se řítí město v žhavém ohni hvězd,
peklo, jež pozvedá se z propastí
mu týčí tisíc trůnů na počest.
Přeložil Vítězslav Nezval
