Údolí neklidu
Edgar Allan Poe
Kdys vál dolem smavý klid,
lid tu dávno přestal žít;
když odtáhl války vést,
svěřil vlídným očím hvězd
ze svých azurových věží
ať každou noc květy střeží,
v kterých líně rozvalen
slunce jas plál den co den.
Nyní poutník v pohnutí
vidí chvat a plynutí.
Nic tu není bez hnutí -
nic, jen vzduch tkví tíhou svou
nad magickou samotou.
Ach, vánek usnul ve větvích,
chvějí se však, jak v hloubkách svých
moře kol Hebrid mlhavých!
Ach, vítr v mračna nezavál,
a přec jdou siným nebem v dál
od rána k noci jako val
nad fialkami, které tady
leží jak očí myriády,
nad liliemi, jež se vlní
a slzí na hrob plný trní.
Vlní se: - z jejich vonných vršků
setřásá věčná rosa spršku.
A slzí: - z jejich něžných stvolů
klouzají slzné kapky dolů.
Přeložil Josef Hiršal
