Israfel
Edgar Allan Poe
A anděl lsrafel, jehož struny srdce jsou loutnou,
a jenž má nejsladší hlas ze všch božích tvorů.
(Korán)
Na nebesích dlel archanděl,
"struny srdce mu lyrou zněly";
s tak zvláštním žárem nezapěl
nikdo jak seraf Israfel;
kroužící hvězdy (mýtus vyprávěl)
ustaly v hymnech při tónech, v nichž zněl
k nim jeho hlas - a oněměly.
Celá rozechvělá
na svém vrcholu
v lásky plápolu
se tu luna rděla,
jak rudý ohař - v naslouchání
(i s Plejádami v stálém kolotání,
jichž sedm putovalo plání)
stanula v nebes báni.
A prohlásili (hvězdný chór
i ostatní, kdož naslouchali),
že Israfelův žár
je žhoucí lyry dar,
při níž svým zpěvem Boha chválí -
že vyloudil jej tvar
strun, jež se rozkmitaly.
Dál spěl však anděl v nebes pruh,
kde příkazem je přemýšlení,
kde vládne Láska, mocný bůh,
kde v očích hurisek se tají
krása, jíž v světě rovné není,
jakou jen hvězdy mají.
A proto špatně nejednáš,
Israfeli, když písní beze vzruchu
jen pyšně pohrdáš;
právem se laurem zdobíváš,
nejlepší z pěvců, nejmoudřejší z duchů!
Žij vesele a do věčnosti až!
Horoucí vytržení
je v souladu s tvou žhoucí podstatou,
tvá láska, radost i tvé utrpení
s vášnivou lyrou tvou.
Proto - nechť hvězdy umlknou!
Ano, nebe je tvé; leč naší vlastí
je zdejší radostný i smutný svět;
náš květ je - jenom pouhý květ
a bledý stín tvé dokonalé slasti
jak slunce svit k nám slét.
Já kdybych šel,
kudy spěl Israfel,
a on zas v stopách mých,
tak horoucně by jistě nezapěl
zpěv tónů smrtelných,
jak píseň písní, jíž bych rozezněl
svou lyru v nebesích!
Přeložil Josef Hiršal
