Země snů
Edgar Allan Poe
Šerou stezkou zasypanou,
zlými duchy oblétanou,
kde jeden démon jménem NOC
z černého trůnu šíří moc,
nedávno teprv došel jsem
z ponuré Thule v zdejší zem,
z kraje drsných krás, jehož zeměpás
je mimo PROSTOR - mimo ČAS.
Bezedná údolí, povodní běs,
sluje a výmoly, titanský les,
jehož tvar nelze rozeznat
pro ustavičný rosy spád;
horstva ve zkázu se noří
věčně do bezbřehých moří;
vodstva v roztoužení dmou
vlny k nebesům, jež žhnou;
jezera do nedohledna strnu
svou sírou vodu - sírou, smavou,
svou ztichlou vodu - ztichlou, chladnou,
se sněhy lilií, jež vadnou.
U jezer, která v nedohledno strou
svou sirou vodu - sirou, sinavou,
svou ztichlou vodu - ztichlou, chladnou,
se sněhy lilií, jež vadnou -
u temných horstev - poblíž řeky,
šepotající tiše celé věky -
u mračných lesů - bařinatých toků,
jež domovem jsou žab a mloků -
u kalných bažin, chmurných louží,
kde Ghulové se plouží -
v té nejděsnější krajině,
v nejtísnivější končině -
tam potká poutník děsem jat
Vzpomínky na Minulost, zahalené v šat,
postavy pod rubášem vzdychající,
zjevivší se a mizející -
přeludy přátel dávno pochovaných,
Zemi i Nebi v agonii daných.
Pro srdce, které tisíc trýzní skrývá,
je zde zem mírná, sladce konejšivá -
pro ducha, jenž jen stínem smí se brát,
je zde - ó, pravé Eldorado snad!
Leč poutník, jdoucí cestou svou,
nesmí se - nesmí vůkol rozhlédnout!
Své tajemství ta země odvěká
nevyjevila očím člověka;
sám její Král, jenž si tak přál,
pozvednout víčko zakázal -
a smutná duše může tuto zem
v své teskné pouti zřit jen černým sklem.
Šerou stezkou zasypanou,
zlými duchy oblétanou,
kde jeden démon jménem NOC
z černého trůnu šíří moc,
vrátil jsem se před nedávnem
z ponuré Thule ve svou zem.
Přeložil Josef Hiršal
