Večerní sbohem
Marceline Desbordes-Valmorová
Tak pozdě je už! Dobré nebe!
Jako když blýskne, minul čas;
už po dvanácté tlouklo zas
a já - já jsem tu ještě vedle tebe!
A spánek nejenže mne minul docela,
mně bylo, jako bych i slunce viděla!
Je možné, že i pták už pousínal v listí?
Jak vůně zvou: spi hluboce!
Roj rozpálených hvězd se třpytí v potoce
a nebe od mráčků se čistí...
Řek bys, že lásce na pomoc
den přišla vystřídat ta čarující noc!
Ne ne! nic naplat, vrať se ke své chatce,
střez se, ať nevzbudíš psa, který v boudě spí,
on nepoznal by, žes to ty,
a na mne pověděl by všechno mojí matce.
Ty neodovídáš? A oči odvracíš?
Nadarmo tajíš mi, že bolí tě, co není,
Co chybí tvému rozechvění,
mé touze chybí mnohem tíž.
Věř něžnostem, jež nepominou,
buď hodn, odejdi a šetři mě!
Je přes půlnoc, čas tichne nad dědinou
a tma se šeří nazítřně!
Hleď, když nás večery tak bolí, k nové schůzce
zas den nám bude zamínkou
a s blaženou vzpomínkou
se sama blaženost zas v jedno spojí úzce.
Čím jistotněji však se navracíš mi zas,
tím více každou noc mne sbohem říkat mučí
Kéž láska brzy už nás tomu odnaučí!
To smutné slůvko, věř, se pro ni nehodí.
Přeložila Zdeňka Pavlousková
