Večer
Marceline Desbordes-Valmorová
Tak sami dva, v houšť hájů, jež se tmějí?
Co počneme? Druh druha sotva zří!
Chce se ti ze tmy, když je mám nejpěkněji?
I pouhý navečer už stačí k ztracení!
Jsouc tobě blíž chci býti světlu blíže,
a když tvá sladká zář už pro mne zapadla
a v noci se zatmívá tvá chýže,
byť zavřené, mé oko přece ví, že
jsme sami dva.
Ač milován, proč jsi pln nepokoje?
Tak blízko mé tvá duše nemá dost?
Je prosebná, byť němá, tesknost tvoje:
co vidím v očích tvých, to není blaženost?
Pro jaký stín se kormoutí tvé chtění?
Což v srdci nezamkls můj slib, když ti byl dán?
Tvůj milý mír kdo vrátí, kde ho není?
Co, pověz mi, ti chybí k spokojení,
kdyžs milován?
Ne, raděj mlč! Nic nechci slyšet: straší
mne oči tvé, tvé mlčení, tvůj hlas.
Sic rozmnožíš jen něžnou hrůzu naši;
žel, dnes už neumím jak dříve prchnout zas,
svou duši k tvé já cítím přidruženu,
když tichounce mne voláš v naději:
Ach, chceš-li mne mít k srdci přitulenu,
tu šťastlivou a přitom smutnou ženu,
mlč raději!
Přeložila Zdeňka Pavlousková
