Vzkázání od ženy
Marceline Desbordes-Valmorová
Sám od sebe-li dal ses na pokání
a jestliže
sám od sebe mne chceš, nech přísáhání
a pomni, že
sen čarovný a slib, byť sebe větší,
psán nebo čten,
jak Bůh to chce, vždy musí slzou něčí
být zaplacen.
Jestliže zem i po tmě, bouřce může
se rozesmát,
pláč osušme a mysleme jen růže,
načpak se bát?
Vím: slovo tvé je mi ještě milovaně
v mou cestu zní,
však "navždycky" už neříkej mi planě,
jen "nazítří".
Dni, předešlé dni, kdys vonné od neviny,
dni, květný trs,
dni raněné a v poutech otročiny
pod tíhou slz:
té zašlosti, jež rozum jenom zebe,
si nevšímej!
Jak při hvězdách hoch tají dech, krom nebe
nic nevnímej!
Když bez trestu smí líska druhou vlnou
se vzepnout zas,
by proudila pod onou strastiplnou...:
na tento vzkaz,
hlas duše mé, jež vyčkává svou chvíli
ve strážné tmě
sníc o tobě, na tento vzkaz přijď! milý,
a vem si mě!
Přeložila Zdeňka Pavlousková
