Osamělé hnízdo
Marceline Desbordes-Valmorová
Jdi, duše, výš a výš až nad davy, jež minou,
jak ptáče v prostoru se koupat nad krajinou.
Leť výš a nepovol, až tkneš se křidélkem
snu, překrásného snu, jejž tajím před světem.
Mám ticha potřebí, teď běží o mou duši;
v sebe se zavírám a nevpouštím, co ruší;
a z koutku, kde i vzlyk se v ticho rozemne,
slyším, jak století tu pádí kolem mne.
Věk, který uhání, hřmí nad našimi prahy
a s proudem unáší jak mrtvé chaluhy
spoušť pocákaných slov a liché přísahy
i čisté kytky jmen, jichž zvuk je srdci drahý.
Jdi, duše, výš a výš až nad davy, jež minou,
jak ptáče v prostoru se koupat nad krajinou.
Leť výš a nepovol, až tkneš se křidélkem
snu, překrásného snu, jejž tajím před světem.
Přeložila Zdeňka Pavlousková
