Opadaný vínek
Marceline Desbordes-Valmorová
A já jej zanesu, svůj vínek opadaný,
v sad Otce rodného, jenž křísí lilii;
jen On zná tajemství, jak zahojit mé rány:
svou duši pokleklou tam celou vyliji.
Mé slzy, ne-li já, mu napovědí: "Dosti
se natrápila... hleď!" On na mne pohlédne
a jak mne změnil čas, tak bledou, bez pěknosti,
mne pozná otcovsky a k Sobě pozvedne:
"Tak to jsi tedy ty, ta zkormoucená žena!
Tak nesvůj je tvůj krok: snad že ti chybí zem?
Jsem Bůh, má děvečko; už nebuď zaražena,
mé srdce, toť tvůj dům, už, milá, vejdi sem!"
Ó svaté přístřeší! ach, dobroto a něho!
sám Otec uslyšel pláč svého dítěte.
Má duše už Jej má, že prostě doufá v Něho.
V Něm zase nachází, co bylo zakleté.
Viď, nepohodíš květ, jenž, jasný dřív, se šeří?!
Ta časná vada je v Tvých očích pramalá.
A ve zlé nevezmeš své malověrné dceři,
ne že co prodala: že všechno rozdala.
Přeložila Zdeňka Pavlousková
