Dopis panu Alphonsu de Lamarte
Marceline Desbordes-Valmorová
Bárko, jež osamělá
tu těkáš tam a sem,
ty sebe vsázíš zcela
s vlastním svým dramatem.
Ať vichřice se štětí,
tvou chuť to nezchromí,
já však mám s sebou děti
a strach mám z pohromy.
Když tmavu plachtou chmurně
byls do tmy vsunut bos,
tma rovnala se urně,
kam vhodili tvůj los.
Z končin, kde zlo se líhne,
byť vichřicí byl hnán,
božský je cíl, kam tíhne
člun, jenž je požehnán.
Zas cesta zasmušilá!
Můj den z ní povzlétá,
v ní jak by navždy byla
má chůze zakleta.
Běs osudu, jímž hořím,
nesleví, nemine
a ke vzdáleným mořím
štve hořké vlny mé.
Hnízdečkem uvábena,
tou páskou přehebkou,
nad mladou kolébkou,
v neštěstí šťastná žena,
já posmíval jsem
se vlastním bolestem.
Můj zpěv se lidem brzy
prý zalíbil v ten čas,
já však pro samé slzy
jsem přišla o svůj hlas.
Přeložila Zdeňka Pavlousková
