V zimě
Marceline Desbordes-Valmorová
Ne v zahradě, kde rád, s úsměvem neviňátek,
si v sobě libuješ, ne v létě svítivém,
kdy dívku poprosíš zas o růžový plátek
svěží jak její ret, jenž tiše řekne: "Vem!"
Ne při probuzení u bílých ohňů rána,
v němž nové před tebou se cesta zajiskří,
kde vůně včerejška, tvou duší vdechována,
ti předmět přihrává, jenž slíbil: "Nazítří."
Ne! Ani v širý den a pod sluncem, jež roní
jen růže, záblesky a vonnost zpod nebe
a lásku, jež plá dnes a druhý den je po ní,
snít o mně nebudeš, jak pláču u tebe!
Teprve v zimní čas, až oheň podvečera
prosvítí minulost v hlubině tvého šera,
v snách jednou uvidíš, jak náhle pozvedla
se něčí tvář: To já jsem, já, tak pobledlá!
Své jméno vložím pak v tvé smysly pohřížené,
v myšlenku užaslou z náhlého shledání
a truchlivou jak ten, jejž smrt už dohání
když tuší za sebou krok duše ublížené,
jež myslí na svůj bol a jejíž tichý kvil
mu dechne na cestu: "To tys mne zahubil!"
Přeložila Zdeňka Pavlousková
